BBCCzech

Na konci letošního dubna zaplavily titulní stránky novin na celém světě velmi znepokojivé fotografie zachycující týrání iráckých vězňů držených americkými vojáky ve věznici Abú Ghrajb u Bagdádu.

Na snímcích jsou vidět usmívající se američtí vojáci, kteří tyranizují vysvlečené irácké vězně a nutí je dělat všemožné ponižující úkony. Administrativa prezidenta Bushe od začátku tvrdí, že jde o činy několika málo jedinců, kteří jednali z vlastní vůle.

První tresty už padly. Čtyřiadvacetiletý Jeremy Sivits z 372. roty vojenské policie byl vojenským tribunálem odsouzen k jednomu roku vězení za to, že s iráckými zajatci úmyslně špatně zacházel a nedokázal je před týráním ochránit.

Jeho kolegyně, jednadvacetiletá rezervistka Lynndie Englandová, která se objevila na řadě inkriminovaných fotografií včetně té, kde s úsměvem ukazuje na genitálie spoutaného iráckého vězně, však tvrdí, že vojáci jen plnili rozkazy:

"Řekli mi, abych si tam stoupla, ukazovala rukou, zvedla palce, usmívala se na objektiv a nechala se vyfotit. Řekli mi to mí nadřízení. Z našeho pohledu jsme jen dělali svou práci - to znamená - udělali jsme, co nám řekli, a výsledek byl takový, jaký chtěli oni."

Většina vojáků, kteří byli v souvislosti se skandálem obviněni, pochází z odlehlých koutů amerických Apalačských hor. Je to ne příliš rozvinutá, vesměs konzervativní oblast, která tradičně zásobuje americké ozbrojené síly mladými muži a ženami.

Jednou z nich je i Kerry Shoemakerová-Davisová, která sloužila v nyní nechvalně proslulé vojenské policejní jednotce čtyři roky a s mnoha obviněnými se dobře zná. Lynndie Englandová je její nejlepší přítelkyně:

"Seznámila jsem se s ní, když poprvé přišla do naší jednotky a mě k ní přidělili jako staršího parťáka nebo ochránce.

"Byla to fajn holka, ráda si užívala a zároveň byla neskutečně štědrá - rozkrájela by se, aby někomu pomohla. Vůbec ne taková, jakou ji vidíte na těch fotkách."

"Kdybych s ní dnes mohla mluvit, dala bych jí pár facek a zeptala se jí, co si sakra myslela. Brečela jsem, když jsem ty fotky viděla."

Rezervistka Englandová, v současné době mimo službu, je v pátém měsíci těhotenství. Otcem jejího dítěte je Charles Graner, její snoubenec a další z obviněných členů 372. roty vojenské policie.

Také v civilním životě pracuje tento rozvedený otec dvou dětí jako dozorce ve vězení a jak říkají jeho sousedé v pensylvánském městečku Union Town, má pověst hluboce věřícího spořádaného občana:

"Pro mě to byl pracovitý člověk, který se - z toho, co jsem viděl - dobře staral o své děti. Byly čisté a dobře živené. Někdy jsem mu svěřoval i svá vlastní vnoučata. Co se týče dětí, dalo se na něj vždy spolehnout. Na těch fotografiích to zkrátka není ten stejný člověk, kterého známe z Union Townu."

Na fotografiích pořízených ve vězení Abú Ghrajb Charles Graner vypadá, jako že se mu to, co dělá, líbí.

Jeho právník, Guy Womack, nicméně tvrdí, že jeho klient byl jen prodlouženou rukou vojenské zpravodajské služby:

"Řekli mu, aby následoval instrukce zpravodajského velitele, protože to byli oni, kdo v Abú Ghrajbu rozhodoval."

"Když si u lidí z vojenské zpravodajské služby stěžoval na to, co po něm chtěli, řekli mu, že je jenom obyčejný vojenský policista a že má dělat, co po něm chtějí, protože pracuje pro ně. Tak se tomu podřídil."

Velícím důstojníkem v Abú Ghrajbu a dalších zařízeních pro zajatce v Iráku byla v době, kdy k týrání došlo, brigádní generál Janice Karpinská.

Přestože se jí coby velitelce jednotky vojenské policie složené z rezervistů dostalo za události ve vězení oficiální důtky, trvá na tom, že její podřízení by se hrůz zachycených na fotografiích nedopustili z vlastní iniciativy. Příkazy prý musely přijít shora.

"Nikdy jsem se nevyhýbala zodpovědnosti a nehodlám to dělat ani tentokrát, ale členy své jednotky znám natolik dobře, abych věděla, že je k takovým věcem musel donutit nějaký hodně silný vliv."

Z pohledu amerického vedení byla invaze Iráku jen součástí širší války proti terorismu. Nepředcházelo jí žádné podrobné strategické plánování a příprava na poválečnou fázi.

Jakmile koaličním silám v Iráku přibyla povinnost vypořádat se s tisíci válečných zajatců, začaly problémy.

Jak říká Pierre Krahenbuhl z Mezinárodního výboru Červeného kříže, americko-britská koalice byla upozorňována na opakující se zprávy o týrání iráckých zajatců už od května loňského roku.

"Šlo především o lidi považované za cenné zdroje z pohledu zpravodajských pracovníků. Tyto osoby byly vystaveny typu zacházení, které jsme popsali ve svých zprávách."

"Ovšem i celkově se dal myslím vysledovat určitý vzorec chování, který jsme považovali za dostatečný důvod ke znepokojení, a to jsme také dali úřadům jasně najevo."

Hrubé zacházení s iráckými zajatci ale zdaleka není jen americký problém. Britský kontingent s ústředím v Basře zodpovídá v Iráku za celý jižní sektor, obyvatele a zajatce nevyjímaje.

Po pádu iráckého režimu jednotky nejprve shromáždily předpokládané členy prorežimní strany Baas a milice věrné Saddámu Husajnovi. Spolu s nimi ale zatkly i spoustu obyčejných drobných zločinců a také zcela nevinných lidí.

Fotografie publikované deníkem Daily Mirror, na nichž mělo být zachyceno údajné týrání iráckých vězňů britskými vojáky, se ukázaly být podvrhem.

Vůči Lancashirskému pluku však padla jiná dosud nevyvrácená obvinění z nehumánního zacházení se zadrženými Iráčany. Nechybí mezi nimi ani zapříčinění smrti iráckého otce dvou dětí Bahy Músy. O sirotky se dnes stará jeho otec, plukovník irácké policie Daúd Músa:

"Pracoval po večerech v hotelu, aby měl přes den čas věnovat se dětem. Jeho manželka zemřela půl roku předtím a zanechala po sobě čtyřletého Husejna a o rok staršího Hasana."

Čtrnáctého září 2003 byl Baha Músa zatčen vojáky britského lancashirského pluku během zátahu na hotel, v němž pracoval. Irácký inženýr Kífa Táha, který se dnes dožaduje odškodnění u britských soudů, byl rovněž mezi zadrženými:

"Zamknuli nás na záchodě, srazili k zemi a botami nám přimáčkli hlavu na podlahu. Ponižovali nás a nadávali nám. Zdálo se, že se jim to líbí, protože se smáli."

Sedm zadržených mužů bylo odvezeno do britského vojenského vězení. Tam byli Baha Músa i Kífa Táha surově biti. Druhý jmenovaný utrpěl natolik vážná zranění, že následující dva měsíce strávil v britské vojenské nemocnici a dodnes musí kvůli poškození ledvin docházet na dialýzu:

"Začali nás rovnou mučit, aniž by se nás na cokoli ptali. V rámci mučení si na nás trénovali kick-boxing. Slyšel jsem poslední Bahovy výkřiky, než jeho hlas nadobro umlkl. První dva dny byl ode mě jenom asi metr, takže jsem ho mohl slyšet i vidět. Sténal a naříkal - mučili ho opravdu strašně."

Britská armáda vydala pozůstalým tělo Bahy Músy až poté, co britský profesor provedl pitvu a sdělil její výsledky otci oběti, Daúdu Músovi: "Stručně mi sdělil, že můj syn měl tři zlomená žebra - sedmé, osmé a deváté, a k tomu frakturu nosu a podlitiny. Také mi řekl, že příčinou smrti bylo zaškrcení kusem látky."

"Když jsem ale dostal od vojenských úřadů úmrtní list, stálo v něm, že příčinou smrti byl srdeční záchvat. Řekl jsem jim, že ten certifikát nepřijmu, dokud tam nenapíšou, že Baha zemřel na zaškrcení, jak naznačoval profesor."

O několik dní později předal místní šejk z pověření pozůstalých zástupcům britské armády v Basře důkazy o tom, že byl Baha Músa zabit. Britské ministerstvo obrany později oznámilo, že se královská vojenská policie případem zabývala.

Její závěry jsou prý konzultovány s právními odborníky. Nikdo ale nebyl obviněn. Mezinárodní výbor Červeného kříže na případ Bahy Músy britské úřady upozornil hned po jeho smrti jako na jeden z mnoha případů hrubého zacházení s iráckými zajatci.

Podle mluvčího výboru Pierra Krahenbuhla si Britové jejich výhrady víceméně vzali k srdci: "Dali jsme jim najevo naše znepokojení, a to opakovaně, a jako v jiných podobných případech jsme je požádali, aby přijali nápravná opatření. V mnoha ohledech tak učinili."

"Svá zjištění jsme jim předložili brzy po začátku konfliktu a pak ještě několikrát. V některých oblastech včetně jihu pak byla daná opatření přijata poměrně rychle. Nabyli jsme z toho dojmu, že naše doporučení berou vážně."

Od loňského září tak například britská armáda iráckým zajatcům nenasazuje na hlavu kukly a kápě, což je praxe, která je v samotné Británii nezákonná už od 80. let, kdy si na její používání v Severním Irsku stěžovali zastánci lidských práv.

Ovšem zatímco se Britové na konci loňského léta postupně vypořádávali s kritikou ze strany Červeného kříže, jejich američtí spojenci začínali mít plné ruce práce s ozbrojeným odporem v Bagdádu a tzv. sunnitském trojúhelníku na sever a západ od irácké metropole.

Ve snaze potlačit vzpouru zatýkali tolik Iráčanů, že jim nezbylo než znovu zprovoznit největší věznici v zemi - nechvalně proslulý Abú Ghrajb, kde za vlády Saddáma Husajna trpěli a umírali političtí odpůrci režimu. Iráčanům toto místo automaticky sugerovalo hrůzu.

Jedním z těch, kteří zde v 80. letech strávili ty nejméně příjemné chvíle v životě, byl doktor Husajn Šahristání: "Pověsili mě ze stropu s rukama svázanýma za zády pokaždé na několik hodin a dávali mi elektrické šoky na různá citlivá místa na těle. Taky mě velmi silně bili."

Od chvíle, kdy Američané loni v červenci Abú Ghrajb znovu zprovoznili, nastal naprostý chaos. Civilní zařízení se šesti tisíci vězňů měla na starosti vojenská policie, které chyběl potřebný výcvik.

Příbuzní iráckých vězňů neměli ani potuchy, kdo v celách této věznice je. Přestože mezi zadržovanými bylo mnoho nevinných lidí nebo lidí se zanedbatelným prohřeškem, Američanům šlo především o to, jak co nejlépe čelit měnící se situaci v Iráku.

Saddám Husajn byl tou dobou ještě stále na útěku, ozbrojený odpor sílil a projevoval známky stále větší organizovanosti. Používání sebevražedných útočníků ze strany islámských radikálů prudce zvýšilo počet obětí na americké straně.

Z Pentagonu, jak říká velitelka 800. armádní brigády vojenské policie Janice Karpinská, přišly jasné instrukce:

"Chtěli víc prakticky využitelných zpravodajských informací. Spolu s narůstajícím počtem zátahů proti předpokládaným islámským radikálům se zvýšil počet vězňů, které jsme zadržovali a vyslýchající týmy z vojenské zpravodajské služby myslím čelily obrovskému tlaku, aby předložily nějaké výsledky."

Pentagon se rozhodl vyslat do Iráku člověka, který se v záležitostech kolem vyslýchání a získávání zpravodajských informací vyznal jako málokdo - generálmajora Geoffreyho Millera, velitele zajateckého tábora Guantánamo.

V tomto zařízení umístěném na americké vojenské základně na Kubě je zadržováno téměř šest set zajatců posbíraných převážně v Afghánistánu a okolních zemích.

Z právního hlediska jde o něco na způsob černé díry - status nepřátelských bojovníků, který zajatcům Američané přisoudili, je vyjímá z pravomoci amerických soudů i mezinárodních regulí včetně ženevských konvencí chránících válečné zajatce. Jak říká Geoffrey Miller, hlavním účelem jejich zadržování v Guantánamu je jejich vyslýchání:

"Vizí našeho speciálního projektu Guantánamo je získat prostřednictvím zadržování nepřátelských bojovníků zpravodajsky hodnotné informace, které by nám a našim spojencům pomohly v globální válce proti terorismu. Držíme je tam proto, abychom tuto misi splnili jak jen to nejrychleji bude možné."

Dosud bylo z Guantánama propuštěno kolem 120 osob. Americké úřady dospěly k závěru, že už se od nich nemají co dozvědět a že jejich propuštění nepředstavuje bezpečnostní hrozbu.

Mezi třiceti zajatci, kteří po více než dvou a půl letech znovu získali svobodu, byl letos v březnu také britský občan Tárik Dergúl z východního Londýna:

"Jste v kleci o rozměrech asi dva a půl na jeden a půl metru a někdy ve vaší cele není vůbec nic. Žádný toaletní papír nebo mýdlo, abyste se mohli udržovat čistí. Kamkoli jdete, nasadí vám řetězy. Chovají se k vám, jako byste neexistovali."

"Všechno doprovází násilí a ponižování. Prohledávají vás třeba na intimních místech či spíše předstírají, že vás prohledávají, což znamená, že vám na ta místa sahají."

Režim pro vězně v Guantánamu byl nastaven s cílem získat od nich maximum informací. Američané ale trvají na tom, že je humánní. Stejně jako v Iráku i tady byli zajatci pravidelně fotografováni.

A pokud se odmítali podřídit přísným pravidlům, mohla proti nim zakročit zásahová jednotka: "Nastříkali mi do levého oka pepřový sprej a nechali mě zvracet, zatímco to zvenku natáčeli. Druhým okem jsem viděl, co se děje. Bylo tam asi pět mužů, jeden z nich držel videokameru a zbytek vtrhl dovnitř.

"Umělohmotným štítem mě přimáčkli k zemi, vrazili mi koleno do zad, hlavu mi strčili do záchodu a spláchli."

Červený kříž navštívil Guantánamo během posledních dvou let několikrát a jak říká zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Pierre Krahenbuhl, to, co viděli, je rozhodně neuspokojilo:

"V zacházení s vězni se objevovaly určité prvky, na které jsme během společné diskuse Američany upozornili. Byli jsme toho názoru, že je v tom třeba zjednat nápravu."

V srpnu loňského roku byl šéf zajateckého tábora na Guantánamu, generál Miller, povolán do Abú Ghrajbu s úkolem podívat se, jak by se dal vylepšit systém výslechů tamních vězňů.

Náčelník generálního štábu amerických ozbrojených sil generál Richard Myers během slyšení amerického Senátu, který týrání iráckých vězňů začal v květnu vyšetřovat, nijak nepopíral, že šlo o iniciativu špiček Pentagonu:

"My jsme tam generála Millera v srpnu 2003 tak trochu dotlačili. Jelikož byl na Guantánamu tak úspěšný, chtěli jsme, aby se seznámil s našimi zadržovacími operacemi v Iráku a přesvědčil se, jestli to děláme dobře a také jestli funguje vše tak, jak má - tedy jestli zpravodajští pracovníci předávají informace analytikům a podobně."

"Byla to naše vlastní iniciativa, která se zrodila z diskuse mezi ministrem, mnou a štábem." A tak byl generál Miller poslán do Iráku s požehnáním Donalda Rumsfelda a nejvyššího velení. Když v září ministr obrany osobně navštívil Bagdád, ukázali mu také věznici Abú Ghrajb.

A mezitím se v zákulisí dosavadní velitelka věznice, Janice Karpinská, od generála Millera dozvěděla, že věci se teď trochu změní:

"Řekl, že ve vězení budou zavedeny procedury jako v Guantánamu. Řekl mi doslova: 'Vezmeme Abú Ghrajb a systém výslechů, které tu probíhají, mírně upravíme.'"

"Na to jsem mu odpověděla, že mu Abú Ghrajb nemůžu jen tak dát. On mi ale řekl: 'Podívejte se, buďto to uděláme po mém, anebo to uděláme složitě. Abú Ghrajb si ale vezmeme.'"

Po návštěvě generála Millera převzala kontrolu nad jednou částí Abú Ghrajbu vojenská rozvědka. Změna byla formálně oznámena speciálním vojenským výnosem amerického velitelství koaličních sil v Iráku.

Z vyšetřování, které později na žádost velitele amerických pozemních sil v Iráku vedl generálmajor Antonio Taguba, víme, čeho přesně se změny v Abú Ghrajbu týkaly. Miller byl přesvědčen, že je nutné, aby dozorci ve vězení aktivně vytvářeli podmínky vhodné k úspěšnému získávání informací od zadržovaných.

Řídit se přitom měli operačními procedurami z Guantánama. Ty byly ovšem namířeny na osoby podezřelé z mezinárodního terorismu, což rozhodně nebyl případ většiny vězňů v Abú Ghrajbu. Podle brigádního generála Janice Karpinské ovšem generál Miller v tomto směru nedělal rozdíly:

"V osobách zadržovaných z bezpečnostních důvodů viděl pravděpodobné nebo potenciální teroristy. Vycházel zřejmě z toho, že mezi tisícovkami vězňů nějací teroristé pravděpodobně jsou a nijak mezi nimi nerozlišoval."

"Podle mého názoru ale mezi teroristou a někým, kdo se například v době nočního zákazu vycházení snaží projet kontrolním stanovištěm, je jasný rozdíl."

Od podzimu roku 2003 tedy v jednom křídle vězení Abú Ghrajb pracovali společně vojenští vyšetřovatelé s vojenskými policisty. Situaci ještě zkomplikoval fakt, že vojáci z 372. roty, kteří do Abú Ghrajbu nastoupili v říjnu, byli nezkušení rezervisté.

Pobyt v přeplněné věznici vprostřed nebezpečné válečné zóny, kterou každou chvíli někdo ostřeluje minometem, se neblaze odrazil na jejich morálce a disciplíně. Od chvíle, kdy 372. rota převzala v Abú Ghrajbu strážní povinnosti, šly věci z kopce.

"Nevěděli jsme, kam nás vedou, protože jsme měli zakryté hlavy. Mlátili s námi o zeď a řvali na nás. Kdykoli jsme stáli blízko zdi nebo dveří, přirazili nás k nim. Kdykoli někdo spadnul, táhli ho po zemi," vzpomíná jeden z týraných iráckých vězňů Hajdar Sabr Abíd.

"Pak nás začali bít a mučit. Bili nás pěstmi a kopali do nás. Přišlapávali nám hlavy k zemi. Stáli nám na zádech. Už tak nám byla zima, ale oni na nás ještě lili studenou vodu. Nehorší bylo, že kvůli těm kuklám přes hlavu člověk nevěděl, odkud má čekat ránu. Kopali nás do hlavy i do genitálií."

Na fotografiích, které pronikly do médií, nebylo vidět zdaleka všechno. Ve zprávě generála Taguby, který vyšetřoval obvinění z týrání vězňů poté, co v lednu letošního roku jednomu z vojáků došla trpělivost a předal svým nadřízeným CD-ROM s fotodokumentací, se uvádí, jak vězni trpěli.

Byli například nuceni k masturbaci, že vojenský policista pohlavně zneužil jednu z vězeňkyň nebo že jeden ze zajatců byl znásilněn do konečníku násadou od koštěte. Vojáci zachycení na fotografiích při podobných aktech přesto trvají na tom, že nedělali nic, k čemu by nedostali svolení od svých nadřízených.

Právní zástupce jednoho z hlavních vyšetřovaných, vojenského policisty Charlese Granera Guy Womack se nezdráhá ukazovat prstem na jiné konkrétní viníky:

"Vinu nesou jednoznačně důstojníci z 205. brigády vojenské rozvědky, kteří dali příkazy naaranžovat a vyfotit tyto scény týrání vězňů. Nemyslím si ale, že to končí u nich. Nad nimi musejí být lidé, kteří takové klima vytvořili tím, že dopustili, aby k tomu docházelo."

Lynndie Englandová, která se svou 372. rotou vojenské policie do Abú Ghrajbu přišla na začátku loňského října, s tím plně souhlasí:

"Všichni z nás, kteří jsme byli obviněni, všichni máme stejný pocit, že jsme nedělali nic, co jsme dělat neměli, protože nám to tak přikázali. Myslíme si, že všechno bylo ospravedlněno tím, že jsme k tomu byli instruováni."

I bývalá velitelka rezervistky Englandové, generál Janice Karpinská, se domnívá, že vojenští policisté byli při pořizování inkriminovaných fotografií manipulováni:

"Fotografie opravdu řekne víc než tisíc slov, a právě proto se mi zdá velice podivné, že vypadají tak pečlivě zaranžované. Pokud by se vojenští policisté báli, že je při tom někdo chytí, bylo by to mnohem rychlejší a méně organizované."

"Viděli byste myslím na těch snímcích větší naléhavost typu 'honem, vyfoť to, než půjde někdo kolem'. Ale oni vypadají naprosto uvolněně, jako kdyby si říkali, že se nemusejí ničeho obávat, protože všichni, kdo by o tom měli vědět, o tom vědí, a je to v pořádku."

V říjnu také Abú Ghrajb navštívili pracovníci Červeného kříže a jak vyplynulo z jejich pozdější zprávy, která pronikla do médií, právě tehdy se od vězňů poprvé doslechli o některých nových aspektech týrání.

Bylo mezi nimi i sexuální ponižování a svlékání vězňů, které má v islámské kultuře obzvlášť dehumanizující účinek. Hovoří jeden z týraných Iráčanů Hajdar Sabr Abíd:

"Nechtěli jsme si sundat šaty, tak přinesli nůž a začali nám je rozřezávat. Pak jsme před americkými vojáky stáli nazí. Byli mezi nimi muži i ženy."

Podle odborníků, kteří se setkali s oběťmi mučení v různých částech světa, popisované scény zapadají do dobře známého schématu psychologického nátlaku na vyslýchané vězně.

Sherman Carroll pracuje v lékařské nadaci pro pomoc obětem mučení: "Ti vojáci to sami nevymysleli. Jde o techniky, které se používají zcela cíleně a které byly upraveny pro dané místo tak, aby byly pro tamní populaci obzvlášť ponižující a ostudné. Myslím, že například přítomnost žen u výslechu je zejména pro muslimské vězně velice těžký a ponižující proces. Má to za cíl zlomit je."

Hajdar Sabr Abíd, který byl mezi týranými Iráčany, říká, fotografování dotyčných scén zabralo často stejně času jako samotné mučení:

"Mučili nás dvě hodiny a celou dobu u toho byla jedna žena. Už během mučení pořizovali fotografie, my jsme ale nevěděli komu byly určeny. Mlátili nás dvě hodiny a potom strávili dvě hodiny fotografováním. V novinách se jich objevila jenom část. Existuje jich víc."

Velitelka 800. brigády vojenské policie generál Janice Karpinská byla podle svých slov snímky šokována. Nechtěla prý uvěřit tomu, že by členové její jednotky byli schopni takových krutostí. Účelem fotografií podle ní mohlo být vyvíjet psychologický nátlak na další zadržené:

"Mluví se to tom, že snímky byly použity pro výslechy jiných vězňů. Že tyto naaranžované fotografie měly být ukazovány nově příchozím jako určitý zastrašovací prostředek. Něco jako 'Do takové situace se taky můžete dostat, pokud teď nebudete mluvit.'"

Pokud ale měly snímky Američanům posloužit, nakonec se obrátily proti nim samotným. Když byly v dubnu zveřejněny, zvedla se na Blízkém východě vlna pobouření a odporu.

Spousta lidí včetně bývalého politického vězně doktora Husajna Šahristáního nabyla pocit, že tímto skandálem Spojené státy ztratily morální autoritu:

"Myslím, že tyto fotografie udělaly obrovskou službu lidem jako jsou stoupenci Al-Káidy, kteří teď mohou vznášet argument, že jejich válka proti Spojeným státům je založena na jejich vyšších morálních hodnotách."

"Mohou tvrdit, že ty snímky zachycují, jakým způsobem se Američané na muslimy dívají a jak se k nim chovají. Myslím, že k tomu nikdy nemělo dojít."

Americká administrativa si toto riziko podle všeho plně uvědomuje. Prezident Bush se Iráčanům i arabským spojencům v jeho válce proti terorismu omluvil a prohlásil, že chování dotyčných vojáků je neamerické:

"Američanům jako jsem já se to, co jsme viděli, nijak nelíbilo a dělalo se nám z toho špatně," řekl šéf Bílého domu. S omluvou přispěchal i první mezi americkými vojáky, náčelník generálního štábu Richard Myers:

"Velice nás mrzí, že k těmto událostem došlo a omlouváme se těm, kteří se stali oběťmi špatného zacházení," řekl Richard Myers. A nejhlubší omluvu nabídl i muž, jehož křeslo se po propuknutí skandálu houpalo možná vůbec nejvíc, ministr obrany Donald Rumsfeld: "Nabízím svou nejhlubší omluvu."

Když ale Rumsfeld v polovině května přijel na nečekanou návštěvu Bagdádu, přivítaly ho americké jednotky bouřlivými ovacemi a z jeho sebevědomého vystoupení se nezdálo, že by ministr něčeho litoval či zpytoval svědomí.

Zástupci Pentagonu vehementně popírají informace médií, podle nichž je osoba Donalda Rumsfelda přímo spojena s autorizací praktik, k nimž docházelo za zdmi Abú Ghrajbu. Neexistuje o tom prý žádný písemný důkaz.

Bývalá velitelka Abú Ghrajbu Janice Karpinská přesto stále čeká, že nebude sama, kdo se ke skandálu postaví čelem: "Mám svůj díl zodpovědnosti. Nemyslím si ale, že už celá pravda vyšla najevo, a tak čekám na další jednotlivce, kteří se o tu zodpovědnost se mnou podělí."

Mezi těmi, kdo by necelý půlrok před prezidentskými volbami rádi viděli padat hlavy v Bushově administrativě jsou i demokrati, pro něž bude situace v Iráku zcela jistě jedním z hlavních témat volební kampaně.

Demokratický senátor za stát Florida Ben Nelson už při senátním slyšení naznačil, že odsouzení několika pěšáků a omluva zaznívající z horních pater hierarchie nebude v případě týrání iráckých vězňů stačit:

"Nevím, jak vysoko v posloupnosti velení to zasahuje, ale rozhodně to chci zjistit a právě tím se vyšetřování bude zabývat. A na jeho konci chci vidět ty, kteří za to ponesou zodpovědnost a nechci, aby to všichni sváděli na sedm řadových vojáků z těch nejnižších pater a snažili se tím celou věc odbýt."

Týrání v amerických zajateckých táborech může být mnohem rozsáhlejší, než zveřejněné fotografie dávají tušit a zdaleka k němu nemusí docházet jen v Iráku.

Pentagon sice trvá na tom, že se všemi zadržovanými zachází humánně a v duchu ženevských dohod, od začátku Bushovy války proti terorismu ale v americké vojenské vazbě zahynulo za nevysvětlených okolností nejméně 25 osob.

V řadě případů vyšetřování stále pokračuje. To je i případ Abú Ghrajbu. Je nanejvýš pravděpodobné, že samotná budova této nenáviděné věznice bude dříve či později srovnána se zemí.

Jak dlouho ale bude trvat, než utichnou vzpomínky na mučení, ke kterému za jejími zdmi docházelo před pádem Saddáma Husajna i po něm, v tuto chvíli nedokáže předpovědět nikdo.