Ondřej Štindl analytik BBC

Odpor vůči vládnímu prohlášení je - především ze strany prezidenta - formulován natolik silně, že se nedá vyložit jen jako výsledek snahy zaujmout populární pozici

Domnívá se to alespoň prezident Václav Klaus, podobně věc vnímá Občanská demokratická strana a - alespoň podle čtenářských a posluchačských ohlasů v médiích soudě - nikoliv bezvýznamná část veřejnosti.

Odpor vůči vládnímu prohlášení jistě může být zčásti důsledkem i nějakým momentálních politických her, je ale - především ze strany prezidenta - formulován natolik silně, že se nedá vyložit jen jako výsledek nějaké kalkulace, snahy zaujmout populární pozici.

Je to postoj, dá se říci, autentický a s dřívějšími prezidentovými vystoupeními konsistentní.

'Jednostranný dáreček'

Václav Klaus vládní prohlášení v rozhovoru pro Frekvenci 1 označil za "jednostranný dáreček".

Ti lidé Česku jako nástupnickému státu své někdejší vlasti nedluží vůbec nic, ta vlast jim naopak dluží docela hodně

To sugeruje, že tady chybí nějaká reciprocita, že kabinet měl vyjednat nějaký krok, který by udělala strana druhá, a pokud se tak nestalo, měl mlčet.

Jenomže kdo tady je ta druhá strana? Německá vláda? Na tu se ovšem český kabinet nijak neobrací, adresáti jeho prohlášení nebo jejich potomci, zdaleka nežijí jen v dnešním Německu nebo Rakousku.

Tvoří nesourodou skupinu ať už bereme v potaz jejich politické přesvědčení, státní příslušnost a vlastně i národnost - jsou mezi nimi i německy mluvící Židé.

Netvoří nějakou kompaktní a strukturovanou druhou stranu, český stát se na ně obrací jako na jednotlivce, na každého zvlášť.

A ti lidé Česku jako nástupnickému státu své někdejší vlasti nedluží vůbec nic, ta vlast jim naopak dluží docela hodně, mluvit proto o nějaké nepřípadné jednostrannosti tedy nemá velký smysl.

Vztah mezi občanem a zemí, ve které žije, vytváří závazky na obou stranách.

Němečtí antifašisté z Československa svoje závazky dodrželi, často se přitom vystavovali rizikům, která většina českých obyvatel v té době odmítala vzít na sebe.

Československý stát naopak svým závazkům vůči nim nedostál, nedává jim tedy v současnosti nějaký "dáreček", dokonce jim ani nesplácí dluh.

Pouze konstatuje, že ten dluh existuje, a že se stalo něco, co se stát nemělo.

Uživatelsky vstřícné vnímání

Václav Klaus ovšem lidi, jimž se vládá svým prohlášením omlouvá, vnímá jinak - jako problematickou skupinu.

Dost možná je za tím zpochybněním nároku německých antifašistů na respekt ze strany české veřejnosti spíš obava z toho, že vládní prohlášení narušuje pohled na československé Němce jako na jednolitou skupinu provinilců

Jistě, dali by se v ní najít lidé, které by asi nebylo možné označit za vzor všech ctností - třeba proto, že proti jedné nelidské totalitě bojovali proto, aby uvolnila místo pro druhou.

Ale co z toho vyplývá? Že ti ostatní mají proto smůlu? Že tím ten státem porušeným závazek ztrácí platnost?

Dost možná je za tím zpochybněním nároku německých antifašistů ne na nějaké výhody nebo rovnou peníze, ale na respekt ze strany české veřejnosti spíš obava z toho, že vládní prohlášení narušuje pohled na československé Němce jako na jednolitou skupinu provinilců.

Takové vnímání je z hlediska tuzemské politiky - jak se dnes říká - uživatelsky vstřícné, nebo to tak alespoň může některým představitelům té politiky připadat.

Gesto vs. deklarace

Další výhrada se týká česko německé deklarace, která podle prezidenta a podle ODS válečné a poválečné události jaksi uzavřela.

Představa, že minulost nějak vyvane, pokud o ní budou všichni důsledně mlčet, je naivní a potenciálně škodlivá

Poslední krok vlády proto deklaraci fakticky zpochybňuje, a otevírá tak cestu vznášení dalších a dalších nároků.

Omluva německým antifašistům se ovšem nijak nedotýká bilaterálních vztahů mezi Českem a Německem, osm let stará deklarace nijak nepředjímá, že by se o některých věcech mělo přestat mluvit, ale že události poválečné doby nebudou na mezistátní úrovni dále projednávány, že patří minulosti.

Tím se také vyčerpává kapacita vrcholné politiky cokoliv uzavírat. Představa, že minulost nějak vyvane, pokud o ní budou všichni důsledně mlčet, je naivní a potenciálně škodlivá.

Navíc - prezident Václav Klaus často české občany a politiky vybízí k tomu, aby na mezinárodní scéně vystupovali sebevědomě.

Charakteristikou sebevědomého vystupování ale je i schopnost přiznat chybu, zamlčování a vyvolávání přízraků nejrůznějších nedozírných následků naopak bývá příznakem značné vnitřní nejistoty.

Kanyzova spolupráce s StB

Neuzavřenost minulosti v končícím týdnu dost tvrdě pocítil herec Jan Kanyza, o jehož spolupráci s StB do médií jako první promluvil ministr kultury Vítězslav Jandák, aby mu tu spolupráci v dalším mediálním výstupu velkoryse odpustil.

Příběh Kanyzova angažmá pro StB není nějak atypický, že by Kanyza na ten seznam nepatřil. Naopak se v něm dá vysledovat cosi obecně platného

Kontaktům známého herce s komunistickou tajnou policií bude věnován speciální televizní pořad.

Nicméně informace z jeho svazku se objevily v novinách, vyplývá z nich, že StB si Kanyzu vytipovala, herec se s jejími příslušník několik let scházel, jak ale sám tvrdí, že jim nic důležitého neřekl.

Psal jakési zprávy, z nichž velká většina se nedochovala, neodhalil v nich prý nic, kvůli čemu by se někdo dostal do vážných potíží.

Po několika letech, poté, co se kvůli svému účinkování v propagandistickém seriálu o majorovi Zemanovi seznámil s tehdejším ministrem vnitra Jaromírem Obzinou, začal "svým" estébákům odmlouvat, a oni s ním nakonec spolupráci ukončili.

Sám Kanyza se k věci vyjádřil s tím, že byl prý - cituji - "možná srab, ale ne hajzl". Chce se s ministerstvem vnitra možná i soudit, aby dosáhl vymazání svého jména ze seznamu agentů.

Jenomže příběh jeho angažmá pro StB není nějak atypický, natož výjimečný, že by Kanyza na ten seznam nepatřil. Naopak se v něm dá vysledovat cosi obecně platného.

Příspěvek k moci StB

Mezi agenty StB jistě bylo víc lidí, kteří na spolupráci přistoupili ze strachu, než ze zlého úmyslu.

Jan Kanyza možná StB nepomohl někoho dostat do vězení nebo nechat vyhodit z práce, učinil ji však o píď větší a mocnější

Otázka ovšem je, co je tak vystrašilo - byl to nějaký hrubý nátlak, hrozba vězením, fyzické násilí, nebo třeba jen možnost komplikací v kariéře?

Nebo dokonce naděje v to, že ta kariéra díky závazku spolupráce poběží ještě lépe?

Svobodu nebo dokonce život Jana Kanyzy by odmítnutí spolupráce zřejmě nijak neohrozilo. Navíc může být třeba skutečně přesvědčen, že StB nic důležitého neřekl.

Jenomže pro tajnou policii tehdy mohla být důležitá prakticky jakákoliv informace.

Třeba proto, aby - když její příslušníci chtěli přesvědčit ke spolupráci nějakého dalšího nešťastníka nebo někoho zastrašovat z jiného důvodu - mu mohli předvést svoji vševědoucnost a dát mu tak najevo, že odpor je marný.

Jan Kanyza možná StB nepomohl někoho dostat do vězení nebo nechat vyhodit z práce, učinil ji však o píď větší a mocnější.