BBCCzech.com

Byly české země před šedesáti lety osvobozeny, nebo ne? Ta otázka má zdánlivě samozřejmou odpověď, v posledních dnech během vzpomínání na druhou světovou válku byla ale ona odpověď opět zproblematizována.

Prezident Klaus v pondělí v Ostravě ocenil "hrdinství sovětských a československých vojáků".

Krvavá ostravská operace je prezidentovi událostí, bez jakých - opět citát z Klause - "by nebylo nejen naší dnešní svobody, ale s největší pravděpodobností ani naší národní existence".

Proti tomuto tradičnímu vidění konce války jako dosažení svobody stojí problematizující výklad: z hnědé totality prý země, které obsazovala Rudá armáda, přešly do totality rudé; není proto co slavit.

Klaus ať se poučí u našich baltických a polských spojenců v Severoatlantické alianci, kteří buď do Moskvy na oslavy konce války nejedou, nebo - v polském případě - dostali doma zadání Rusům za jejich tehdejší chování do očí vyčinit.

Z údajného nedostatku empatie k těmto Stalinovým obětem dokonce někteří vyvodili jakési spiklenectví českého prezidenta s Putinem.

Slabina této kontrateze spočívá v tom, že každý evropský národ zažil konec války jinak, že v ďábelském dilematu mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem se klonil zpravidla k té mocnosti, k níž měl zeměpisně dál a tudíž se jí cítil méně ohrožen.

Zatímco pobaltské národy - s důležitou výjimkou tamních židovských menšin - krvácely pod sovětskou okupací nesrovnatelně víc než pod německou a zatímco v Polsku Sověti při vytlačování německých okupantů rovnou likvidovali i prozápadní odboj, Češi to měli přehlednější.

Před šedesáti lety byli vyproštěni z režimu, který zavedl teror v zemi nevídaný předtím a nepřekonaný ani v komunistických padesátých letech, z režimu, který po vítězství ve válce plánoval třetinu českého národa vyhubit, třetinu vystěhovat a třetinu poněmčit.

Neexistuje přímá spojitost mezi příchodem Rudé armády do Československa a komunistickým pučem o tři roky později, za český vnitřní komunismus víc než Stalinovo Rusko může Hitlerovo Německo.

Pozdější mocenský nástup KSČ by nebyl možný bez Mnichova 1938 a tehdejšího hlubokého rozčarování české veřejnosti ze západních spojenců.

Co jiného než Klaus v Ostravě tedy český prezident může říkat? Šedesáté výročí konce druhé světové války je připomenutím, že jedny evropské dějiny platné pro všechny, tisknutelné v učebnicích dějepisu všech jednotlivých členských států unie, jednoduše neexistují.

Patnáct roků poté, co se otevřela možnost i o moderní historii veřejně svobodně diskutovat, bylo snad dost času na to, aby se interpretační kyvadlo ustálilo v rozumné poloze.

A dost času na zjištění, že pravda nemusí být vždycky zrcadlovým opakem toho, co říkali komunisté, ale prostě "jen" složitější.

Česká strana sociálnědemokratická zaznamenala nejhorší preference za posledních pět let.

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění by ji volilo pouhých 10,5 procent Čechů. Komunisté by podle průzkumu získali o šest procent víc.

Nový premiér Jiří Paroubek věří, že si ČSSD tímto průzkumem sáhla na dno. Dno ale - soudě podle toho, co její politici říkali - měla ale hlavní česká strana na dosah už několikrát. Zatím jí vždycky uteklo pod rukama.

Předseda ČSSD a jeden z mužů za tento úpadek odpovědný Stanislav Gross poslal v pátek britskému premiérovi Blairovi blahopřání k třetímu vítězství ve volbách a dělal odvážné paralely: stejně jako ČSSD čelila britská Labour Party doma tvrdé kritice navzdory ekonomickým úspěchům.

Spíš než výstavním socialistům z Británie se ale česká sociální demokracie začíná podobat svým nešťastným kolegům v Polsku.

Jako kdyby si osvojila i polský zvyk přivést vítěznou politickou stranu během volebního období k bezvýznamnosti, takže pak druhá stranická garnitura původní politický program musí hájit pod nějakou nově vymyšlenou značkou.

To, co je v Polsku normální a postihuje levici stejně jako pravici, by ale v České republice nebezpečně rozhoupalo politickou scénu.

Zbylým třem větším hráčům, tedy ODS, lidové straně a komunistům, životaschopné jádro zůstává i v nepohodě. Po ČSSD by v politickém systému zbyla díra, kterou by asi zaplnila KSČM.

Cenou za zachování tradiční značky české politiky mají být nové dluhy ve státním rozpočtu (vláda totiž zřejmě neschválí ministrem financí Sobotkou tak dlouho ohlašované rozpočtové škrty), novomanželské půjčky, teď prý už konečně připravené. a také neucpaná finanční díra v Českých drahách (tento týden padl jejich ředitel Petr Kousal za to, že chtěl propustit tisíce ze svého pohledu zbytečných zaměstnanců.)

K faktorům, které návratnost takhle investovaných peněz snižují, patří poslanecký klub ČSSD.
Pokaždé, když se pod vládou a sociálnědemokratickým premiérem zakýve podlaha, chápou to někteří jeho členové jako pokyn vyrazit na manévry.

Tentokrát na sebe největší pozornost strhla dvojice Vladimír Laštůvka - Jan Kavan. Oba muži si na premiérovi vymohli, aby ministra obrany, lidovce Cyrila Svobodu, přinutil jmenovat svým prvním náměstkem nějakého sociálního demokrata.

Od pátku je potvrzeno, že se jím stane Jaroslav Bašta, člověk s rozporuplnou pověstí. Koncem sedmdesátých let podepsal Chartu, o dvacet let později se ale fakticky znemožnil loajálním přisluhováním šéfovi ČSSD Miloši Zemanovi.

Byl to Bašta, kdo Zemanovi do jeho proslulého kufříku obstarával nesouvisející, částečně zfalšované tiskoviny, jimiž se pak opoziční předák snažil dokazovat svoje řeči o policejnímu státu.

Jenže později - už coby velvyslanec v Rusku - zase Bašta odmítl krýt podivnou smlouvu na pronájem Českého domu v Moskvě. Úřadujícímu ministru Kavanovi tenkrát mediálně dosti přitížil.

Lze tedy tak jednoduše říct, že by v něm Jan Kavan získal poslušnou páku k ovlivňování ministerstva zahraničí? Spíše ne. Bašta není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát z mediálního podání.

Šárvatka o náměstka ale svým způsobem o dnešní koalici vypráví romány. Jejím vedlejším produktem se stal bezprecedentní rozkol mezi ministrem Svobodou a velvyslancem při OSN Hynkem Kmoníčkem, který Svobodu nařkl ze lží.

V jiném případu zase nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová obvinila ministra spravedlnosti Pavla Němce, že svou politickou vahou ovlivňuje práci soudů.
Ze sotva nastoupivší premiérovy mluvčí Veroniky Skořepové si média dělají legraci kvůli tomu, že si asi přibarvila vlastní životopis.

Premiér Paroubek funguje zatím převážně jako hasič. I on musí vidět, že stojedničková koalice už je hodně daleko za poločasem rozpadu.