BBCCzech.com

Na květnové 60. výročí konce druhé světové války se chystá celá Evropa. Menší národy ležící mezi Ruskem a Německem ale konec války vnímají různě - mají totiž odlišné zkušenosti s tím, co po válce následovalo.

Těmto rozdílům byla věnována i konference, která se v pondělí konala v pražském Goethe Institutu.

Německo bylo v květnu 1945 vojensky poražené, rozbombardované a psychicky rozvrácené.

Trvalo dalších 40 let, než spolkový prezident Richard von Weizsäcker mohl říci, že 8. květen byl pro Němce osvobozením, a nenarazit přitom na nesouhlas podstatné části veřejnosti.

Řeklo by se, že středo- a východoevropské národy dospějí ke stejnému zjištění daleko rychleji. Jenže v některých státech se dodnes vedou plamenné debaty o tom, jestli konec války byl posunem k lepšímu, nebo naopak k horšímu.

Litva kupříkladu byla v roce 1940 okupována sovětskou armádou a útok Němců proti Sovětskému svazu pro ni znamenal úlevu od sovětských represí.

"Litevci trpěli výrazně víc po válce než za války - ovšem s velkou výjimkou litevských Židů. Těch bylo vyvražděno asi 200 tisíc," upozorňuje litevská historička Ruth Leiserowitzová.

"Jinak žádné větší skupiny obětí za německé okupace nebyly - existoval sice odboj, ale ne masový. Hlavně v posledních dvou letech války rostl, byl ale daleko menší než po válce odboj protisovětský," dodává historička Leiserowitzová.

Z pohledu mnoha Litevců znamenalo sovětské osvobození další, ještě horší okupaci. V lesích proti Sovětům bojovalo na 30 tisíc Litevců, řada z nich ovšem s krví litevských Židů na rukou. Bojovalo se až do začátku padesátých let.

Jinou zkušenost udělali Poláci. Němečtí okupanti nepokrytě vyhlazovali polskou inteligenci a polské Židy, v menší míře ale polské elity likvidoval i Stalin na územích, které mu připadly po tzv. Ribentroppově a Molotovově protokolu.

Nejpozději v roce 1943, když nacisté v Katyňském lese narazili na masové hroby polských důstojníků zavražděných Sověty, bylo národnímu odboji jasné, že ani s porážkou Německa nepřijde automaticky ráj.

"Samotný květen '45 pro Poláky tak důležitý není, protože válečné operace skončily v Polsku už někdy v zimě," uvedl polský spisovatel Adam Krzeminski.

"Suverenitu jsme ztratili vlastně už v roce 1943, když se ukázalo, že západní spojenci neumějí nebo nechtějí reagovat na odhalené sovětské zločiny proti polské inteligenci - mám samozřejmě na mysli masový hrob v Katyni. A ten samý rok konference v Teheránu ztrátu polské suverenity definitivně zpečetila."

Ještě jiný případ je Slovensko. Za války satelit hitlerovského Německa v srpnu roku 1944 povstal a snažil se přejít na spojeneckou stranu.

Německá armáda Slovensko okupovala a hlavně na povstaleckých územích si počínala krutě. Přesto se, jak říká bratislavský historik Ivan Kamenec, v obecném povědomí uchytily spíš krutosti páchané sovětskými osvoboditeli.

Ty se totiž odehrávaly na celém Slovensku a Sověti z něj do gulagů odvlekli asi 10 tisíc lidí.

"Především na východním Slovensku, kde oddíly NKVD vyvíjely velmi intenzivní činnost, za sebou zanechali dost tragické výsledky."

Ivan Kamenec ovšem zastává názor, že konec války byl pro Slováky jednoznačně posunem k lepšímu. Také na Slovensku padlo nacistům za oběť několikrát víc lidí než potom Sovětům.

Po roce 1989 se sice jako reakce na povstalecký mýtus šířil ve slovenské společnosti takzvaný antimýtus, podporovaný hlavně exilovými slovenskými historiky, vyvrcholil ale někdy v půlce 90. let a nejpozději od té doby už přežívá jen na okraji.

"To bylo spojeno s vytvořením Slovenského štátu, který evokoval obnovení slovenské státnosti, ale tyto projevy byly podle mého spíš okrajové," uvedl historik Ivan Kamenec.

V Polsku také existuje společenský konsensus, že německá okupace byla přece jen horší než sovětská. Připouští to i Adam Krzeminski:

"To je takové to počítání mrtvol a nikam to nevede. Nikdo třeba neví, kolik vlastně zahynulo Poláků deportovaných v letech 1939 a 1940 na Sibiř. Obecně lze říct asi tolik: německýma rukama zahynuly miliony a sovětskýma rukama statisíce Poláků."

Jiným příkladem je podle Krzeminského to, že na územích obsazených Němci měli Poláci jen základní školy:

"Ve Vilniusu pod sovětskou správou byly polské univerzity 'pouze' sovětizované."

Spisovatel a publicista Adam Krzeminski by po omluvách z německé strany konečně rád slyšel i nějakou tu ruskou.

Litevská historička Ruth Leiserowitzová říká, že v současnosti se Litevci daleko víc zabývají sovětskými zločiny, což je logické, když čtyřicet poválečných let bylo toto téma tabu.

Ale zvenčí, pod tlakem z ciziny, tedy Izraele, Spojených států a Evropské unie, se otevírá i téma vyvraždění baltických Židů.

V roce 1993 založili všichni tři baltičtí prezidenti společně historickou komisi ke zkoumání nacistických a stalinistických zločinů.

"Komise odvedla dobrou práci oběma směry, na veřejnosti ale pořád rezonuje spíš téma stalinských represí," říká Ruth Leiserowitzová.

Český historik, profesor Univerzity Karlovy, Jan Křen nepochybuje o tom, že příchod sovětských vojsk v roce 1945 byl osvobozením.

"Na tom se historici shodnou prakticky bez výjimky. To je nutno říci. České země byly první okupovanou a poslední osvobozenou zemí.

A druhá věc je, že vůbec největší osvobození to bylo pro Židy. Kdyby okupace trvala ještě rok či dva, nikdo z nich by se konce války nedožil."

S nevyhnutelnou mírou zjednodušení by se asi pro zeměpisný prostor mezi Německem a Ruskem dalo formulovat následující pravidlo: čím dál od Ruska, tím horší vzpomínky na nacistickou okupaci, čím dál od Německa, tím hlubší traumata z příchodu Stalina.

Na vzpomínkovou akci do Moskvy tak letos bez problémů jedou prezidenti Německa, České republiky nebo Slovenska.

Polský prezident jede také, politické strany mu ale daly za úkol, aby ruským hostitelům připomněl, že se také na Polácích provinili. Litevský prezident pozvání do Ruska odmítl.