Mikuláš Kroupa redaktor BBC

Místo bitvy dnes připomíná památník

Čtyřicet let se v tehdejším komunistickém Československu tažení Sovětů přes Duklu označovalo jako osvobozování. Dnes pod vahou důkazů historikové mluví spíše o dobývání.

Desetitisíce Čechoslováků, volyňských Čechů a Rusínů byly "osvobozující Rudou armádou" zatýkáni a posíláni do pracovních lágrů do Ruska.

Pětaosmdesátiletá Marie Chudá vstoupila do Svobodovy armády v červenci 1944 jako spojařka u Třetího minometného oddílu. Na masakr na Dukle vzpomíná:

"Mladí chlapci, kteří šli do války, volali 'kdo zůstanete naživu, pozdravujte naše rodiče'. Nám bylo do pláče. Němci byli opevnění na kopci, my jsme byli po kopcem."

"Byli jsme tam kolik týdnů! Zem tam byla smíchaná s krví a mrtvolami," vypráví Marie Chudá, která se narodila na Volyni v české Moldavě. Do armády vstoupila společně s téměř šesti sty dalšími dívkami.

"Kořeny volyňských Čechů na území Ruska sahají do devatenáctého století. Prodělali si německou okupaci a poté, co se fronta přiblížila na Volyň, mohli vstoupit do československé armády," vysvětluje vojenský historik Eduard Stehlík.

Nepopsatelné peklo

Tisíce Čechoslováků se po Mnichovské dohodě nedokázaly smířit s německou okupací a utekly za hranice.

Rotmistr vedle mě byl raněn do nohy, vytáhl pistoli a řekl 'hoši, já padám za vlast', to byla jeho poslední slova Václav Pirožek

Doufali, že se připojí k některé zahraniční armádě, která se dříve nebo později Němcům postaví.

Smůlu měli ti, kteří narazili na Sověty. Za nedovolené překročení hranic byli odsouzeni na deset, patnáct i více let v internačních táborech nebo v pracovních lágrech na Sibiři.

Záchranu pro ně znamenala československá vojenská jednotka, která mohla vzniknout až po útoku Němců na Sovětský svaz.

Peklo, které vojáci prožili během přechodu Karpatsko-dukelského průsmyku, se podle Václava Pirožka nedá popsat:

"Viděli jsme tři německé průzkumy proti nám. Povídám: 'Hoši, připravte se na boj'. Němci začali střílet z minometů, my jsme zalehli a také zahájili boj. Municí se ale muselo šetřit, poněvadž by nás brzy obklíčili a nedostali bychom se dál."

"Zničili jsme německé bunkry. Rotmistr, který měl heslo 'pět ran za vlast pal!', byl vedle mě raněn do nohy, vytáhl pistoli a řekl: 'Hoši, já padám za vlast'. To byla jeho poslední slova," vzpomíná Václav Pirožek.

Krutý život na frontě

Pokud s lidmi, kteří Duklou prošli, hovoříte dnes, už dávno nemluví o hrdinství zpečetěném krví, o boji za krásnou komunistickou budoucnost, ale o každodenním životě na frontě.

Pokud si chtěl někdo dojít na záchod, musel vleže, jinak skončil Eduard Jelínek, vojenský historik

"Pokud si chtěl někdo dojít na záchod, musel vleže, jinak skončil. Důstojníci, kteří přišli z Velké Británie, byli v polobotkách a vycházkových uniformách posláni na frontu, aniž by je někdo seznámil s jejich úsekem, značná část z nich padla."

"Nevycvičení mladí volyňští Češi, šestnácti- či sedmnáctiletí chlapci, kteří nikdy neviděli Československo, byli posláni do jatek, kde se dostali i do situací, ve kterých by se i ostřílený voják dal na útěk. Zastaveni byli až palbou svých vlastních důstojníků," říká Eduard Stehlík.

Vojákům na Dukle uprostřed těžkého boje došla munice. I za této situace nezačaly utíkat, ale s nepřítelem začali bojovat lopatkami, noži, pažbami pušek.

Na jednu stranu vidíme jejich nepřipravenost, na druhé straně naprostou odhodlanost a osobní statečnost hraničící se sebeobětováním.

Vítězství za litry krve

Historikové si navzájem vypráví jednu legendu. Když se během čtyř dnů dokončily plány na přechod Karpatsko-dukelského hřebenu, maršál Koněv prý vztekle mrštil tužkou na rozložené mapy a zařval: "Eto budět bardak!" ("To bude bordel!").

Na Dukle se spiklo proti útočícím jednotkám snad úplně všechno Eduard Jelínek, vojenský historik

"Taky to bordel byl. Tam se spiklo proti útočícím jednotkám snad úplně všechno - krátká příprava, špatně fungující průzkum, počasí znemožňující nasazení letectva, mimořádně silné posily, které tam Němci přesunuli. Na jejich straně bojovali perfektně vycvičení vojáci, o některé kóty se bojovalo pětkrát šestkrát. Ztráty byly obrovské," říká Eduard Stehlík.

Mnozí historikové se domnívají, že Čechoslováci byli do tak těžkého boje nasazeni záměrně, aby lidé, kteří poznali Sovětský svaz zevnitř, nemohli podat svědectví.

"Sovětští velitelé nikdy příliš nehleděli na hodnotu lidského života, bylo jim jedno, zda posílají na smrt stovky vojáků s rudou hvězdou či českým lvíčkem na čepici. Vždycky zastávali názor, že vítězství, kterého nedosáhnou prolitím potoků krve, vlastně ani není vítězstvím," přibližuje Eduard Stehlík.

Dukla je podle něj příkladem nejkrvavější bitvy 20. století, které se kdy Čechoslováci zúčastnili.