Ondřej Štindl analytik BBC

Ti v revolučních dnech roku 1989 sepsali prohlášení, v němž mu jménem stávkujících kolegů vyslovili nedůvěru.

Byli za to opakovaně odsouzeni k omluvě, vždy se však odvolali. Včera se na jejich stranu postavil Ústavní soud, který rozhodl, že z dřívějších sporů byla protiprávně vyloučena škola, kde k události došlo.

Spor mezi třemi bývalými studenty a jejich tehdejším učitelem Janem Snášelem je v posledních letech vždy po ruce, když člověk potřebuje nějak ilustrovat tezi o absurdnosti způsobu, jímž v Česku probíhá vyrovnávání se s minulostí.

Spor bývalých studentů brněnské techniky s jejich někdejším komunistickým učitelem je možné vnímat jako krajnost, ilustruje ale širší problém

Včerejší výrok Ústavního soudu samozřejmě neznamená, že v té dlouhá léta se táhnoucí kauze je už rozhodnuto.

Každopádně jím ale případ získává nový rozměr - už v něm nejde jen o spor nějakých soukromých osob, ve hře se ocitá například i princip svobody slova na akademické půdě.

To jistě zlepšuje vyhlídky žalovaných studentů. Nijak se to ovšem nedotýká - a vzhledem ke kompetencím Ústavního soudu se ani dotknout nemohlo - dvou podstatných otázek, kterých se spor dotýká.

První z nich je ta, která v souvislosti s případem možná napadne skoro každého. Jak je možné, že ta kauza u městského soudu v Brně vůbec dopadla ve prospěch žalujícího pana Snášela?

Byl to přece předseda základní organizace komunistické strany na fakultě. U takového člověka se dá předpokládat, v zájmu vyhnutí se právním komplikacím řekněme, nikoliv lhostejný vztah k vlastní kariéře.

Navíc, Jan Snášel na fakultě byl odborným asistentem - na to, aby se z tohoto postavení v pedagogické hierarchii vyšvihl tak vysoko ve stranických strukturách jistě musel vyvinout nějaké soustředěné úsilí - takové věci se nestávaly samy od sebe.

A i člověk, který techniku v Brně nestudoval, si - jak kulantně říkají politici - dovede představit, že už z titulu své stranické funkce pan Snášel řekl tu a tam něco alespoň trochu demagogického.

O událostech přelomu let 89-90 se také hovoří jako o revoluci- jistě je dobře, že se obešla bez obětí, že proběhla pokojně. Pokud ale soudy chtějí trestat revolucionáře za trochu expresívní slovník, je ta sametovost dohnána do absurdních rozměrů.

Spor bývalých studentů brněnské techniky s jejich někdejším komunistickým učitelem je možné vnímat jako krajnost, ilustruje ale širší problém.

Jak je vlastně možné, že ne jen komunistický funkcionář ale vůbec někdo uspěl se žalobou, založenou na tak často užívaných a svým způsobem vágních výrazech jako "arogantní kariéristický demagog".

Označí-li někdo někoho za vraha je jasné, co má na mysli, hovoří-li se o demagogii závisí vše na osobě mluvčího

Jsou to přece slova, jejichž význam si každý do jisté míry definuje sám. Navíc výrazy jako demagogie nebo arogance jsou zcela běžnou součástí například politického boje nebo komentářů v médiích.

Vyjadřují nějaký hodnotící soud nikoli, řekněme, skutkovou podstatu.

Označí-li někdo někoho za vraha je jasné, co má na mysli, hovoří-li se o demagogii závisí vše na osobě mluvčího - voliči ODS si pod tím výrazem budou představovat asi něco jiného než sociální demokraté.

Možná by ta neskutečně dlouho se vlekoucí kauza mohla mít i jeden pozitivní dopad, třeba by se kvůli ní někdo odpovědný mohl zamyslet nad tím, zda české právo chápe ochranu osobnosti skutečně správně.