Adam Drda analytik BBC

S oznámeními podobné rasance a podobného typu zpravidla přicházívají premiéři či prezidenti - ministr Kostelka to řekl jako by mimochodem, při návštěvě na základně vojenských policistů v Šaíbě.

Dodal, že konečné rozhodnutí udělají politici -, ale zároveň se vyjádřil tak, aby bylo zřejmé, že už zřetelně tuší, jaké rozhodnutí mají politici v plánu. Koneckonců politik je přece i pan ministr obrany, a to dosti vysoce postavený.

V Iráku dnes působí devadesát českých vojenských policistů a v květnu je má doplnit skupina tří lékařů a sester.

Miroslav Kostelka podložil svou informaci několika argumenty: za prvé prý mají čeští vojáci v Iráku od parlamentu mandát pouze do konce roku, za druhé nebudou v Iráku potřeba, protože se sníží počet příslušníků iráckých bezpečnostních složek a za třetí je nezvladatelné, aby se Česko účastnilo celkem tří misí, kromě irácké ještě v Kosovu a v Afghánistánu.

Jakkoli to může znít racionálně, stejně se nelze ubránit rozpakům, že ministr vyrukoval s něčím, s čím vyrukovat neměl.

Všechny jeho argumenty jsou sporné: mandát jednotky se dá prodloužit, situace v Iráku je natolik proměnlivá a nejistá, že se vůbec nedá tvrdit, kolik vojáků a policistů tam bude zapotřebí za tři měsíce, natož za půl roku.

A stejně tak není jasné, která ze tří misí je pro Česko klíčová, protože o tom nerozhodují jen peníze, praktické ohledy a pražská chuť, ale taky situace v tom kterém místě, domluva se spojenci a vládní politické směřování.

Jistě, možno říct, že v Kosovu jsou zrovna teď Češi potřební - jenže je tu zároveň Kostelkova odpověď na otázku, zda je rozhodnutí odejít z Iráku koordinováno se spojenci, která zní: "probírali jsme to s velitelem brigády." Někdo by mohl namítnout, že je to trochu málo...

Že se ministr unáhlil naznačují i následné reakce. Někteří členové vlády nejdřív tvrdili, že kabinet o tématu nejednal, vicepremiér Petr Mareš dokonce prohlásil, že se "cítí zaskočen". Pak se Kostelky zastali ministerský předseda Vladimír Špidla a ministr vnitra Stanislav Gross.

Nakonec ale přišel názor ministra zahraničí Cyrila Svobody: míru budoucí české účasti bude podle něj možné určit až po summitu NATO, významný bude postoj Rady bezpečnosti OSN, Svoboda si navíc myslí, že Češi by se z Iráku neměli stahovat, že i když odejdou vojenští policisté, mohou tam působit jiní experti a že "k definitivnímu rozhodnutí o Iráku je třeba, abychom znali více věcí".

Zdá se, že celá aférka výmluvně ilustruje přetrvávající rozpolcenost české vlády v "irácké" otázce. Odpočátku konfliktu se kabinet tvářil, že na straně protisaddámovské koalice tak trochu je a současně tak trochu není, přičemž důraz na to, zda spíš je nebo spíš není se kladl podle toho, který politik na kterém fóru zrovna mluvil.

Je znepokojivé, že tahle politika přetrvává, protože k ničemu nevede, respektive pokud k něčemu vede, tak k celkové bezvýznamnosti Prahy.

Zásadní odpůrci Spojených států si Česko dávno zařadili na seznam zemí, které vybočily z převládající "evropské linie, samotní Američané a zase museli seznat, že Češi jsou všechno jiné, jen ne partner, na kterého se dá spolehnout - stačí připomenout jednání o nákupu stíhaček nebo snahy prodat radiolokátor Věra do Číny.

Jak to asi bude vypadat po evropských volbách? Bude se například vedení ČSSD ještě víc snažit vycházet vstříc protiamerické členské základně?

Dlouho se totiž zdálo, že Vladimír Špidla tvoří s Cyrilem Svobodou proamerický tandem, teď jako by se pod vlivem sociálně-demokratických politických neúspěchů rychle přikláněl na druhou stranu.

Mládež na křižovatce

Deník Právo zveřejnil v úterý jako hlavní zprávu výsledky sociologického průzkumu, který provedli a pod názvem "Mládež na křižovatce" vyrobili sociologové Petr Sak a Karolína Saková.

Může-li se jeden řídit podle informací z tisku - a v daném případě asi ano, neboť autorem článku je sociolog Jan Keller -, pak si průzkum kladl za cíl prozkoumat generaci patnácti až třicetiletých a došel k závěrům, jež by se asi měly jevit jako znepokojivé.

Tedy: příslušníci mladé generace jsou "převážně individualisticky až egoisticky orientovaní" a "zcela pragmaticky upřednostňují svoji kariéru, příjem a majetek před hodnotami sociální solidarity, občanské angažovanosti a ohledy na přírodu".

Mladí nemají žádný zápal pro náboženství ani pro socialismus, zároveň, podle vyznávaných hodnot, tvoří "nejpravicovější skupinu" lidí v Česku. Jejich postoj vůči historickým osobnostem i vůči přítomné politické scéně je chladný, z dějin uznávají Karla IV. a Masaryka, z přítomnosti "prakticky nikoho".

Celé to nápadně připomíná pravidelně se opakující a vždy v rodičovské generaci oblíbené stesky nad "zkaženou mládeží", přičemž z toho vysvítá, že zkaženost mládeže spočívá zejména v tom, že mládež vyrůstá k jinému obrazu, než si v hlavě vytvořili rodiče nebo aspoň ti, kdo výsledek průzkumu interpretují.

Jan Keller soudí, že zkoumaná generace vyrůstala "prakticky nedotčena" minulým režimem. Ale co to je za zjednodušení?

Když bylo někomu v roce 1989 osm až patnáct let, byl každodenním totalitním prostředím zasažen pořádně, protože se s pokrouceným chováním a celkovým úpadkem končícího socialismu setkával dnes a denně, ve školce, ve škole, v nemocnici, prostě všude.

Dokonce ani u těch, kdo se narodili až v listopadových dnech se nedá tvrdit, že na ně minulost neměla vliv - záleží přece na tom, jak moc komunismus zasáhl rodinu a ty, s nimiž je dítě v bezprostředním styku.

Zároveň z textu vyplývá, že je "stále obtížnější hovořit o mladé generaci jako o celku, protože snad vůbec nejvýznamější tendencí v této věkové skupině je rychle probíhající vnitřní diferenciace od sociálně velmi slabých po majetkovou elitu."

Interpretace Práva by se dala úplně obrátit: průzkum mezi mládeží nedopadl tak úplně špatně, protože se ukazuje, že spousta mladých lidí ví, že člověk se o sebe a následně o svou rodinu musí postarat sám - a že by to měl udělat dřív, než začne pečovat o ostatní, respektive že by měl pečovat o ostatní až ve chvíli, kdy si bude jist, že je toho schopen.

Nerovnost je ve svobodné společnosti normální - a kvalita společnosti se nepozná podle toho, kolik lidí se "občansky angažuje" a vyhlašuje do světa ideologická hesla, nýbrž podle toho, jak se lidé v každodenním životě chovají, jestli nekradou, nezanedbávají své děti atp.

Omluva komunistovi

Nakonec připojme stručnou informaci o rozsudku, který tento týden vynesl městský soud v Brně. Tři bývalí studenti architektury se musí omluvit někdejšímu šéfovi fakultní organizace KSČ Janu Snášelovi za to, že ho v roce 1989 označili za "arogantního, demagogického a kariéristického" člověka.

Soud argumentuje následovně: komunistický režim je prý zákonem označen za zločinný, ale tento závěr nelze vztahovat na každého jedince... Studenti prý snášela poškodili a je třeba si uvědomit, že ne každý komunista byl nositelem zla a demagogem.

To je slovo do pranice, protože pokud byla zločinná komunistická strana, pak na tom asi museli mít nějaký podíl i ti, kdo ji tvořili - jistě, nikdo netvrdí, že všichni řadoví členové byli obludy, ale když někdo dělal v 80. letech šéfa fakultní organizace, asi to nedělal z lásky k čistým idejím marxismu.

Navíc jsou tu svědectví o Snášelově chování a jedna z bývalých studentek vypráví, jak si ji jmenovaný pedagog pozval ještě "před Listopadem" na pohovor, protože nosila na krku křížek. Soud se vleče už třináct let a bude pokračovat u vyšší instance - asi by se mu měla věnovat patřičná pozornost.