Daniel Kaiser analytik BBC

Svoji podmínku Václav Klaus zformuloval následovně: jestli Gross chce, aby ho nakonec opravdu jmenoval předsedou vlády, musí si najít parlamentní většinu, která - jak Klaus doslova řekl - bude pozitivně přijata českou i mezinárodní veřejností.

Klaus dal Grossovi podmíněné pověření k sestavení vlády

Co tím myslí, je jasné: vláda se má ustavit bez pomoci komunistů. Méně jasné je, jak se Gross svého úkolu může zhostit.

Poslanecký klub Unie svobody, prý definitivně, opustili dva muži - Tomáš Vrbík a Marian Bielesz, jeden - vyloučený člen ODS Petr Kott - naopak přišel.

Grossovi tudíž schází přinejmenším jeden hlas.

ODS, jediný prezidentem nezapovězený rezervoár mandátů, vypomoci nechce.

Předseda občanských demokratů Mirek Topolánek nemá sebemenší zájem asistovat u pokusu, který může skončit ztrapněním účastníků a který, kdyby se povedl, přinese zdržení na jeho naplánované cestě do premiérského úřadu.

Nějaké standardní řešení, nevzrušivé východisko z krize tedy není k mání.

Nestandardní řešení, do kterého by se ještě vešla prezidentova podmínka o vyloučení komunistů, pak zbývá jenom jedno - to, čemu se v ekonomice říká nepřátelské převzetí:

Hrábnout buď ke komunistům, nebo k občanským demokratům a jednoho dva poslance jim ukrást. Eventuálně přimět k návratu Bielesze nebo Vrbíka.

Podle zvěstí, které teď jdou českou politikou, oťukávají Grossovi emisaři vybrané opoziční poslance a nabízejí jim mnohamilionové částky.

Kde brát a nekrást?

Kdyby se taková operace opravdu odehrála, získali bychom nepřímý důkaz - samozřejmě že by to ještě nebyl důkaz trestněprávní povahy - o tom, do jakého stadia cynismu dospěla tuzemská politika.

Pomůže nové vládě Tomáš Vrbák, jenž vystoupil z nie Svobody-DEU?

Jak by případný přeběhlík dokázal vysvětlit svoje rozhodnutí: že vláda vedená pragmatickým Grossem bude dělat liberálnější hospodářskou politiku než vláda vedená zapřísáhlým socialistou Špidlou?

To by byla směšná výmluva, ty dva roky, které zbývají do regulérních voleb, ČSSD reformy a další hněv voličů už jistě riskovat nebude.

Že by zrovna Stanislav Gross, ministr vnitra, kterému byly před rokem vyšší platy policistů a hasičů bližší než celý reformní balíček, dokázal před volbami šlápnout na výdajovou brzdu?

Kdepak, tato koalice, ať už pod Špidlou nebo pod Grossem, svoje předsevzetí dál zadlužovat stát, jako kdyby se nechumelilo, určitě splní.

Grossově vládě by toto nepřátelské převzetí nepochybně hned na začátku těžce potřísnilo firmu - a vnucovala by se otázka, co premiéra nutí držet se moci za každou cenu.

Méně křiklavý by samozřejmě byl opětovný zisk Vrbíka nebo spíše Bielesze, dojemnný návrat ztraceného mandátu.

Jenže oba muži toho už tolik napovídali o důvodech, které je vedly z koalice ven, a tvářili se přitom tak vážně, že by se i nad takovým přestupem vznášelo těžké podezření.

Že totiž urputnost, s níž se levostředová koalice drží vlády, nepramení jen z pochopitelného strachu před volebním debaklem.

Že se vláda u moci zabarikádovala také - a možná především - kvůli rozjetým privatizacím Telecomu a Severočeských dolů, jejichž režie se z jakýchsi důvodů nehodlá vzdát.

Investice do předčasných voleb by se snášela daleko lépe s vědomím, že vláda obchoduje čistě a šetří tak naše peníze

Všechno jsou to úvahy stavěné dosud na vodě, je jich ale tolik a jsou chmurné tak, že už pro jejich rozptýlení se zdají žádoucí předčasné volby.

Ty by sice - jako každé volby - něco stály, ta investice by se ale snášela daleko lépe s vědomím, že vláda obchoduje čistě a šetří tak naše peníze.

Kavalír nekomunista?

A k vládní krizi ještě jedna poznámka: když její moderátor Klaus loni v únoru obsadil Pražský hrad a ve svém tažení se pravděpodobně neobešel bez komunistických poslanců, vynořily se vzápětí dohady o tom, co za to komunistům tajně slíbil.

Grebeníčkova žeň je po roce a čtvrt zatím vyloženě chudá: jedno pozvání na schůzku s lídry partají v Lánech, schůzku symbolicky sice významnou, co do obsahu ale jalovou.

K Ústavnímu soudu pak Klaus žádného kandidáta komunistických snů nenominoval, Grossovi, který se podpory KSČM předem nechtěl zříci, tento týden důrazně vzkázal, ať se obejde bez nich.

Klausova překvapivě jasná pozice nemusí nakonec komunisty moc omezovat - jednak ho Gross nemusí poslechnout, a i kdyby se vláda ustavila bez komunistů, může se jí většina rozpadnout pod rukama daleko rychleji, než se rozpadala Špidlovi, a pak ještě klub KSČM přijde k užitku.

Jestli ovšem aspoň prezident svou nekomunistickou linii ve vládní krizi udrží, zasloužil by si možná, aby byla jeho lánská pozvánka Grebeníčkovi zařazena mezi kavalírské delikty.

Na plátna s nimi

S KSČM volně souvisí i další téma: ve zmatcích vyvolaných vládní krizí se logicky ztratilo několik důležitých přijímaných zákonů (eurozatykač, školský zákon) a není se pak co divit, že většina médií přešla nebo přeslechla i debatu poslanců o kandidátech na státní vyznamenání.

Opět se v ní objevilo jméno Mašínů. Bratry, žijícící ve Spojených státech, navrhl k vyznamenání poslanec ODS Petr Bratský. Mašíni jsou trhákem i prokletím české debaty o vyrovnání se s komunismem.

Mašínové svých činů veřejně nikdy nelitovali a nikdy nad nimi nezapochybovali.

Mašíni měli k nepřátelství vůči komunistickému režimu nepřeberně důvodů. Režim je po únorovém převratu šikanoval, ukradl jim rodinný statek a špinil památku jejich otce, legendárního protinacistického odbojáře.

Bratři Ctirad a Josef tedy počátkem padesátých let zformovali protikomunistickou odbojovou skupinu, a když pro ni obstarávali zbraně a peníze, zabili dva policisty a jednoho pokladníka.

Několik svých pronásledovatelů v uniformě zastřelili potom i ve východním Německu, kudy se probojovávali do západního Berlína.

Spory se ale vedou pouze nad jejich československými aktivitami.

Jaké to asi je, podříznout policistu, kterého předtím uspíte chloroformem, zastřelit pokladníka, který koneckonců plnil svou povinnost, když neznámým útočníkům nechtěl vydat podnikové výplaty?

Mašínové těchto činů veřejně nikdy nelitovali a nikdy nad nimi nezapochybovali.

Událo se to všechno ve víru třídního boje a vposledku jdou mrtví z jejich akcí na vrub komunistické strany, která svým zoufalým protivníkům stejně jinou šanci k odporu nedávala.

Přesto příběh Mašínů právě kvůli jejich třem českým obětem není jednoznačný.

Příznivci Mašínů jeho zákruty občas poněkud zjednodušují.

Českoamerický spisovatel Jan Novák například v nedávno vydaném románu Zatím dobrý protivníky Mašínů dosti průhledně karikuje.

Německého policistu, kterého Mašín za chvíli odstřelí, popisuje Novák výsměšně jako malého napoleonka, hrdinu, který už si, fanfarón jeden, představuje na hrudi metál.

Lidem jako Novák přitom jde o uznání třetího odboje, o definitivní rozřešení dilematu, jestli mají lidé právo na odpor proti vraždnému režimu.

Logika nezatížená ideologickými předsudky nepřipouští jinou odpověď než ano, na těch několika sporných operacích Mašínových se ale vždycky dá před odpovědí uhnout.

K úvahám o vztahu komunistů a demokratického zřízení, hlavně těm poslaneckým, se proto tento případ moc nehodí.

Vzpoura bratrů Mašínů se nabízí jako vděčný námět pro celovečerní film - Barrandov k němu mimochodem už několik let suší scénář -, ve sněmovních rozpravách, vedených několika veterány před prázdným sálem a vysílaných pak Českou televizí pozdě v noci, ale působí úplně nepatřičně.