Ondřej Štindl analytik BBC

V pátek Sněmovna odsouhlasila senátní návrh, který o rok odkládá razantní zvýšení mezd a výsluh pro policisty a příslušníky dalších ozbrojených složek.

Boj proti tomu zvýšení se přitom v posledních týdnech stal pro lidovce vůbec a pro Kalouska zvlášť věcí prvořadého významu.

Pro premiéra Stanislava Grosse naopak znamená páteční hlasování trpkou porážku. Silnou vazbu bývalého ministra vnitra na bezpečnostní složky to asi nenaruší, relativizuje to ale jeho pověst člověka schopného "zařídit věci".

'Propolicejní' a 'protipolicejní' strany

Spor o platy policistů přinesl do českého politického boje cosi nového. Až dosud ten boj totiž vedli především politici proti politikům - na veřejnost se obraceli jako na potenciálního spojence, nanejvýš ji líčili jako oběť.

Až dosud ten boj totiž vedli především politici proti politikům - na veřejnost se obraceli jako na potenciálního spojence, nanejvýš ji líčili jako oběť

Pokud část této veřejnosti viděli jako součást "nepřátelského tábora", byla to vždy nějak vágně definovaná skupina typu "tuneláři" nebo "nemakačenkové", tedy skupina, k níž se asi nikdo sám od sebe nepřihlásí.

V současné době se ale dá mluvit o stranách "propolicejních" a "protipolicejních". Je asi normální, že strany identifikují některé skupiny obyvatel jako své potenciální voliče a bijí se tak v parlamentě za jejich zájmy - taková je parlamentní demokracie.

Až dosud ale nebylo obvyklé, aby v rámci takového boje tak ostře - alespoň co se rétoriky týče - vytáhli proti nějaké jiné přesně definované skupině.

Prapodivné spojenectví

V případě policie to asi je důsledek té - někdy okatě předváděné - symbiózy mezi současným premiérem a bezpečnostními složkami, respektive jejich vedením.

O prohře Stanislava Grosse v pátečním hlasování ale nerozhodli ani tak lidovci, ale jako spíše - sociální demokraté

Každopádně je těžké si představit, že by ve volbách v roce 2006 mohlo dát mnoho policistů hlasy lidovcům nebo občanským demokratům.

O prohře Stanislava Grosse v pátečním hlasování ale nerozhodli ani tak lidovci, ale jako spíše - sociální demokraté.

Zatímco pro původní záměr zvýšit platy a výsluhy od příštího roku hlasovali komunisté a ti sociálně demokratičtí poslanci, kteří patří do Grossova tábora, pro senátní verzi zvedli ruku - kromě lidovců a občanských demokratů - také stoupenci vágně definovaného Zemanova křídla v ČSSD, kteří tak opět dostáli své pověsti lidí, na něž je, řekněme, možné se spolehnout.

Parlamentní pravice tedy porazila Grosse ve spojení s levicí sociální demokracie. Ale na tom, že politika někdy vytváří prapodivná spojenectví vlastně taky moc nového není.

Na pěsti nedošlo

Slovní útoky jsou na půdě Poslanecké sněmovny celkem běžné, nestává se však, aby poslanci od těch slov přecházeli k činům. Pokud chtějí tuzemské televize okořenit své zpravodajství záběry peroucích se zákonodárců, nezbývá jim než sáhnout po obrazových momentkách z různých exotických parlamentů - v tom ohledu zvláště vynikají Jižní Korea a Tchaj-wan.

Škromach kontroval slovy: 'Nezdržuj a vypadni, blbečku'

Je to svým způsobem podivuhodné - zvlášť vzhledem k poměrné dostupnosti a láci alkoholu podávaného v českých parlamentních prostorách. Asi je v tom možné vidět další důkaz zdejší holubičí povahy.

Ve středu se ovšem mohlo zdát, že si slovo projednou vezmou pěsti. Poslance ODS, kteří se účastnili debaty o vládním návrhu zákona o podpoře družstevních bytů, rušil telefonující vicepremiér Zdeněk Škromach.

Opakovalo se to i během vystoupení poslance Vladimíra Doležala, který si na to postěžoval, což Škromacha dosti podráždilo. Doležal pak jeho směrem vznesl rétorický dotaz: "Vy se chcete prát, pane ministře?"

Sociálně demokratický vicepremiér kontroval slovy: "Nezdržuj a vypadni, blbečku." Doležal se pak obrátil na předsedající Škromachovu stranickou kolegyni Jitku Kupčovou: "Paní místopředsedkyně, já bych hrozně rád, aby mě tady pan ministr nenapadal a nevyhrožoval, já se ho nebojím."

Žádný útok ovšem po té dělostřelecké přípravě nepřišel, pánové Škormach a Doležal se nakonec rozešli, aniž by některý z nich doznal fyzické újmy.

'Fenomén Škromach'

V tomhle příkladu parlamentního folklóru je možné vidět i výstižnou ilustraci - jak se dnes říká - "fenoménu" Zdeněk Škromach.

Zemanova hrubost totiž - jakkoli někomu mohla připadat nechutná - zapadala do čehosi, co by se snad dalo nazvat politickou koncepcí

Místopředseda ČSSD a vicepremiér se rád stylizuje do role sociálně demokratického "zlého muže", který nejde pro ostrý výraz daleko a vůbec se s ničím nepáře.

V tomto ohledu je možné v něm vidět jakéhosi dědice Miloše Zemana - zároveň by ale taková úvaha představovala argument ve prospěch skeptického světonázoru, podle nějž jsou synové horší než otcové, následovníci horší než předchůdci a vše nezadržitelně směřuje k obecnému úpadku.

Zemanova hrubost totiž - jakkoli někomu mohla připadat nechutná - zapadala do čehosi, co by se snad dalo nazvat politickou koncepcí, lhostejno, zda správné nebo pomýlené.

Neškodný ostrostřelec

Pro Zdeňka Škromacha ale neomalenost představuje spíš cíl než prostředek, vicepremiér svými výstupy, řekněme, zaplňuje díru na trhu.

Škromach pálí slepými náboji, které jsou tím neškodnější, čím víc hluku nadělají

Jeho silácké řeči se ovšem vznášejí ve vzduchoprázdnu, jsou účelem nikoliv prostředkem.

Navíc - Miloš Zeman se jako premiér a předseda strany dokázal pronadávat až ke kýženému cíli. Účinek Škromachových invektiv je ale pramalý - kolikrát už se během posledních měsíců stalo, že proti něčemu ostře vystupoval, aby pak krotce statoval u toho, kdy se představy jeho protivníků naplňují.

Vicepremiér a kandidát na předsednictví nejsilnější vládní strany se rád stylizuje do role ostrostřelce, pálí však slepými náboji, které jsou tím neškodnější, čím víc hluku nadělají.

Slavní slavným

Jedním z projevů snahy popularizovat českou vědu je i předávání nepříliš šťastně pojmenovaných cen Česká hlava, které proběhlo ve čtvrtek v drahém pražském hotelu Ambassador.

Jako kdyby existovala jenom jedna podoba slávy hodná úsilí - ta vyleštěná, prchavá a prázdná

Společenský lesk té události měla dodat i vystoupení předních českých estrádních umělců - například Heleny Vondráčkové, Hany Zagorové nebo dívčí vokální skupiny Black Milk. Heslem večera bylo "Slavní slavným" - tedy slavní na pódiu slavným v auditoriu.

Přídavné jméno "slavný" je poslední dobou v českých médiích velice populární. Často se používá jako alibi - píšeme o někom, protože je slavný, to jako důvod stačí. Vědců mezi těmi "slavnými" mnoho není, o těch českých ani nemluvě.

To by se zřejmě podle organizátorů předávání cen mělo změnit. A způsob jak toho dosáhnout je nechat vědce vykoupat v odlescích slávy hvězd zábavního průmyslu, přesvědčit estrádu, aby - přinejmenším na jeden večer - přijala do svého světa i vědu.

Jako kdyby existovala jenom jedna podoba slávy hodná úsilí - ta vyleštěná, prchavá a prázdná. Člověk by od vědy spíš čekal, že se právě od takového světa oddělí, že její sláva nebude - jak se říká - polní tráva a že na to bude snad i hrdá.