|
Kandidát Škromach | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach chce v březnu kandidovat na předsedu sociální demokracie proti Stanislavu Grossovi. Za normálních okolností by to nebylo zvlášť zajímavé: za prvé vypadá divně spíš opak, totiž když se o nejvyšší post ve straně uchází jen jeden člověk; a za druhé bývalý odborář Škromach představuje typ politika, jaký obvykle nemůže zvítězit. Není to žádný "lídr" ani "tahoun", spíš typická vnitrostranická opora nějakého šéfa, něčí více méně spolehlivá pravá ruka. V dosavadní pozemanovské politice ČSSD hrál Škromach přesně tuto roli: muž vypouštějící vůči veřejnosti populistické a vůči koaličním partnerům razantní výroky, které sice naznačují, co si jeho strana myslí, ale které si předseda nemůže nebo nechce dovolit. Proč se tedy věcí zabývat? Především proto, že okolnosti nejsou normální. Strana po Zemanovi Sociální demokracie je strana v dlouhodobém úpadku. Když ji Miloš Zeman přestal trvdou rukou řídit, ukázalo se, že nemá ideu, která by jí držela pohromadě, za to má spoustu funkcionářů, kteří si navzájem nemohou přijít na jméno. Voliči to ihned zaznamenali a strana prohrála evropské volby. Poté sesadila Vladimíra Špidlu, který se jí neúspěšně pokoušel vnutit svou představu "moderního socialismu". A počínal si přitom podobně, jako autoopravář, který se snaží zušlechtit zrezlé auto tak, že ho neopraví, ale pouze natře štětkou. Pak si ČSSD instalovala do čela Stanislava Grosse, neboť nikoho lepšího neměla: Gross zkusil špatně natřené auto vylepšit tím, že na něj přidal pár reflektorů a samolepek a snažil se je s pomocí různých triků prodat. Ani to se nezdařilo, ČSSD drtivě prohrála dvoje volby. Gross měl na počátku výsadní postavení a sociální demokraté od něj čekali zázrak: proto byl ve straně po učitou dobu klid. Teď se staré problémy vrací: jinak řečeno, samolepky zašly, lak oprýskal a objevila se stará ojetá škodovka. Menšinová vláda Spousta sociálních demokratů si ale pořád myslí, že ji není třeba spravovat a že Gross pouze zvolil špatnou strategii a snažil se ji prodat nevhodným zákazníkům. To je taky smysl Škromachovy náhle ohlášené kandidatury. Nechce se orientovat na tzv. voliče středu, ale na voliče levicové. Nechce spolupracovat s lidovci a zanikající US-DEU, ale vládnout menšinově, v případě potřeby se opřít o komunisty. K tomu ho povzbuzuje Miloš Zeman, který, jak říká "menšinovou vládu vždy preferoval" a navíc si Škromacha váží, neboť si "zachoval čest". To se dá vykládat jako prozření - Zeman tuší, že už se do čela ČSSD nevrátí - a současně jako signál tomu, co zbylo z tzv. "zemanovské frakce": Podporujte Škromacha, podporujte zlevicovění, podporujte konec koalice. Jelikož vláda disponuje zanedbatelnou většinou, budou mít Škromachovo-Zemanovi stoupenci značný vliv. Nejde o to, jestli Škromach může být v březnu zvolen - zdá se, že spíš ne. Problém je, že výše popsaná tendence dostala vyjádření a začne nabírat sílu, ať už ji bude reprezentovat kdokoli. Gross se jí možná pokusí přizpůsobit, ale je nejasné, kudy na to půjde, když už má ve vládě nejlevicovější ministryni zdravotnictví od roku 1989 a když se kampaň pokusil mj. stavět na odporu vůči odstátnění nemocnic. Těžko se proto ubránit dojmu, že zlevicovění v českých podmínkách znamená pouze příklon ke komunistické rétorice, a to je - zvlášť ve spojení s užší parlamentní spoluprací s KSČM - cesta do další slepé ulice: komunističtí stoupenci se na to nechytnou, nekomunisté od ČSSD utečou. Pro českou politikou by to bylo mizerné - demokratickou levici nezbytně potřebuje, a pokud se sociální demokraté nezačnou více zabývat otázkami, čím jsou a čím by být měli, a méně otázkou jak a komu se lépe prodat, mohla by o ni minimálně na čtyři povolební roky přijít. |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||