Petr Fischer analytik BBC

A zdá se dokonce, že doba normalizace, charakterizovaná zahlazováním příliš křiklavých názorů do šedé neutrální zóny poctivě žijících občanů, se vrací zpátky.

Prezident Václav Klaus v normalizačních stopách zahlazování paměti vyrazil už dávno ve své polemice s disidenty

Režiséři tohoto návratu nejsou žádné bezvýznamné figury, naopak zastávají dva nejdůležitější posty ve státě.

Prezident Václav Klaus v normalizačních stopách zahlazování paměti vyrazil už dávno ve své polemice s disidenty, kteří podle hlavy státu trochu lacině prodávali vlastní antikomunismus, zatímco masy spořádaných občanů podrývaly režim stížnostmi ve zvukově utěsněné kuchyni.

Němci pro toto zahlazování mají krásné lékařské slovo Gedächtnisverlust, ztráta paměti. Ti, co viděli poučný film Good Bye, Lenin, který neoprávněně dostal nálepku nostalgický, vědí, o čem je řeč.

Milost pro komunistu

Prezident Klaus tento proces posunul o kus dál, když z pozice poslední instance spravedlnosti, která kdykoliv může zrušit dopady soudních rozhodnutí, začal veřejně uvažovat o milosti pro vysokého komunistického funkcionáře Karla Hoffmanna.

Prezident nejprve bagatelizoval Hoffmannovo provinění z roku 1968 coby pouhé porušení telekomunikačního zákona, zatímco soud jasně hovořil o sabotáži, potom do boje za Hoffmanna nasadil argument lidskosti, jenž velí, aby staří a nemocní lidé nechodili za mříže.

Bude-li Karel Hoffmann skutečně nemocen, sedět ve vězení tak jako tak nebude.

Degradace soudního rozhodnutí jeho mimořádně tendenčním a nemístně ironickým překroucením svědčí o nedostatečné historické empatii prezidenta republiky k obětem protičeskoslovenské invaze z roku 1968.

Možná je to proto, že v poslední době nešel kolem pomníku obětí ať už v Praze nebo třeba v Liberci.

Argument lidských ohledů ke stáří se už zdá lépe pochopitelným. Není ale úplně jasné, proč z tohoto důvodu prezident uvažuje o milosti.

Bude-li Karel Hoffmann skutečně nemocen, úřednicky řečeno, neschopen výkonu trestu, sedět ve vězení tak jako tak nebude.

Prezidentská milost ale není jen výkonem dobré lidské vůle. Milost má pro společnost mnohem hlubší význam.

Prezident tím dává najevo, co považuje za důležité a jaké činy a provinění snesou jeho ohledy.

Jinými slovy: jeho gesto milosti ukazuje směr, v tomto případě směr ke smíření s minulostí, která nenápadně získává podobu ztráty paměti.

Zločin byl potrestán

Je to už otravné připomínat v této souvislosti zcela jiný přístup sousedního Německa. Ale tentokrát to skutečně nebude od věci.

Malloth nebyl schopen života za mřížemi, ale pro společnost - a nejen tu německou - bylo mimořádně důležité, že zločin byl potrestán

I v Německu totiž posílají za mříže starce, jako se to stalo v případě bývalého dozorce Antona Mallotha, kterého policie našla v sanatoriu pro staré lidi, dovedla před soud a s doživotním trestem odvedla zpět k jeho ošetřovatelkám.

Malloth nebyl schopen života za mřížemi, ale pro společnost - a nejen tu německou - bylo mimořádně důležité, že zločin byl potrestán.

Prezident na takováto symbolická gesta nedá, připadají mu falešná, zbytečná, zastaralá.

Kdyby si přečetl seznam souzených českých komunistických dozorců a funkcionářů, které se po roce 1989 povedlo dostat před soud, díval by se na svět možná trochu jinýma očima.

V kolonkách trestu totiž suverénně vévodí slovo promlčeno a potom zproštěn viny. Ztráta paměti završuje svou práci pomalu, ale jistě.

Nomenklaturní kádr

Ve službách normalizační ztráty paměti, která zbytečně komplikuje poctivé budování kapitalistické klícky, intenzivně pracuje i současný premiér Stanislav Gross.

Bývalý velitel zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti, jejíž příslušníci si tak rádi bouchli do každého demonstranta proti komunistickému režimu, má u Grosse dvojí alibi

Gross nikdy neohrnoval nos nad nomenklaturními kádry, minulost jeho lidí pro něj nikdy nic neznamenala, neboť hlavní, a v tom se shodnou s Milošem Zemanem, je výkon, nikoliv nějaká nedůležitá komunistická minulost, každý přece něco má.

Premiér Gross svou dlouhodobou práci v této oblasti završil nominací Pavla Přibyla do čela Úřadu vlády.

Bývalý velitel zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti, jejíž příslušníci si tak rádi bouchli do každého demonstranta proti komunistickému režimu, má u Grosse dvojí alibi.

Přibyl je držitelem bezpečnostní prověrky a potom nezasahoval proti studentům na Národní třídě, nýbrž pouze během tak zvaného Palachova týdne - tedy vcelku slušný člověk.

Grossovi spolustraníci se nad Přibylovou nominaci také nepozastavují, ačkoliv kupříkladu fakt, že otec ministra obrany Karla Kühnla byl na seznamech spolupracovníků StB, vyvolala v ČSSD velký rozruch a pochybnosti o Kühnlově nominaci.

Neozvali se ani unionisté a lidovci, kteří na každém stranickém shromáždění vyzdvihují svou antikomunistickou naladěnost.

Zřejmě proto, že bývalých komunistů je všude dost a že i ve sněmovně sedí pár takových, kteří by ve slušné společnosti okamžitě letěli od stolu.

Zahlazování a milé smiřování s minulostí zdárně pokračuje - ve jménu normálnosti života, jak jinak.

Komisař Špidla

Zatímco koaliční politici pomalu dopilovávají programové prohlášení vlády, bývalý premiér Vladimír Špidla piluje angličtinu a oživuje vzpomínky na dobu, kdy byl ministrem práce a sociálních věcí.

Špidla nemá v ruce mnoho přímých pák, jimiž by měnil poměry na evropském pracovním trhu

Oboje se mu bude hodit. Od čtvrtka Špidla ví, že právě sociální věci, zaměstnanost a rovné příležitosti budou obory, které mu jako členovi Evropské komise připadnou.

Expremiér je spokojený, dostal přesně, co chtěl, kromě toho podle něj jde o "civilizačně průřezové portfolio" velkého významu.

Kdo by o tom pochyboval, je tu ale jedna důležitá drobnost: naprostá většina pravomocí, které s těmito oblastmi souvisejí, připadá v unii národním vládám.

Komisař tu může pouze doporučovat, navrhovat či lobbovat za větší pravomoci.

Jinak řečeno: Špidla nemá v ruce mnoho přímých pák, jimiž by měnil poměry na evropském pracovním trhu.

Důležitá role

Bezmocný ale také nebude. Jeho postoj může sehrát poměrně důležitou roli v současných sporech o délce pracovní doby, které probíhají ve Francii a Německu, kde odboráři začínají ustupovat ze svých starých pozic a kvůli zajištění pracovních míst a slušných výdělků se od pětatřicetihodinového týdne vracejí k delším 40 hodinám týdně.

Práce Vladimíra Špidly bude spočívat ve velmi čilé komunikaci, na schopnosti jednat a vyjednat něco navíc, třeba i rozšíření vlastních pravomocí

Špidla bude důležitým spojníkem mezi zaměstnavateli a odboráři, což je v korporativistické založené Evropě vždy dost důležité.

No a nakonec pochopitelně může tlačit na tvorbu nových pracovních míst, kde se ovšem neobejde bez pomoci ostatních, komisaře pro průmysl a podnikání Güntera Verheugena nebo komisařky pro regionální rozvoj Danuty Hübnerové.

Klíčovou osobou pro Špidlu bude posledně jmenovaná, polská komisařka pro regionální rozvoj, do jejíž působnosti spadají nejbohatší evropské fondy pro hospodářský rozvoj, které kromě pomoci regionům a většího bohatství s sebou přinášejí i nová pracovní místa.

Už z výčtu možností nového českého komisaře je jasné, že těžiště práce Vladimíra Špidly bude spočívat ve velmi čilé komunikaci, na schopnosti jednat a vyjednat něco navíc, třeba i rozšíření vlastních pravomocí.

Je pravda, že komunikace nebyla nikdy Špidlova silná stránka, proto bude hodně záležet na tom, kdo mu v bourání bariér bude pomáhat.

Bývalý velvyslanec komise v Česku Ramiro Cibrián asi nebude stačit, přidat se musí sám nový komisař - jiný Špidla.