Petr Fischer analytik BBC

Zhruba tak lze shrnout argumenty prezidenta Václava Klause, jimiž podpořil svou výzvu ke změně volebního systému a některých pasáží ústavy.

Odložíme-li na chvíli novinářskou škodolibost, která by velela připomenout hlavě státu, že dle jeho starších výroků byly už hlavní změny v České republice dávno udělány, nebude od věci zeptat se, jak konkrétně by nové úpravy měly vypadat a proč vlastně současný systém voleb a řešení vládních krizí nevyhovuje.

Prezident žádnou konkrétní variantu postupu nenavrhnul. Je pouze přesvědčen o tom, že současný systém neumožňuje to hlavní - sestavení stabilní vlády. Nehledě na to, že než se v krizi republika dopracuje k předčasným volbám, což prezident, zdá se, dnes implicitně považuje za nejlepší, uplyne příliš mnoho vody.

Český filozof Jan Patočka vidí základ politiky ve střetu, v polemu, v němž se sice bojuje tvrdě a naplno, ale vždy s ohledem k zachování společného Petr Fischer

Václava Klause k těmto úvahám vede nejenom nesporný pozorovatelský talent, ale i osobní zkušenost z pozice předsedy vlády a lídra nejsilnější opoziční strany. Už proto stojí za to ohlédnout se v nezbytném zjednodušení trochu zpět.

První rozpad české koaliční vlády, té z roku 1996, byl způsoben více méně osobními důvody, odporem k postavě Václava Klause, který řadě politiků uvnitř ODS, KDU-ČSL a ODA vadil, svou roli nepochybně sehrála i řevnivost mezi prezidentem a premiérem.

Po volbách v roce 1998 koaliční vláda nevznikla jenom proto, že vedení Unie svobody nesneslo Miloše Zemana a dopředu spálilo všechny mosty, a narozdíl od Václava Klause je odmítlo znovu postavit.

Třetí koaliční vláda se rozpadla kvůli tomu, co odstupující premiér Vladimír Špidla označil "politickým bolševismem", touhou vítěze brát vše a nedat nic nikomu. Vždy tedy šlo spíše o nezvládnuté osobní konflikty a neukojené ambice, které se bezprostředně promítly do politické kultury.

Je otázka, jestli nový volební systém, ať už bude jakýkoliv, něčemu takovému zabraní. Může být, ale jen za předpokladu, že volební mechanismus má schopnost vychovat politiky, jako to podle mínění řady lidí umí neviditelná ruka trhu, zákony a jiné regulace.

Posun k většinovým prvkům pochopitelně může pomoci k vládě, která bude disponovat výraznější převahou ve sněmovně, což je praktické a účelné.

Vítězové by konečně mohli naplno uplatnit své představy a předvést, co umějí. Bez zátěže cizích názorů. Z čistě pragmatického hlediska je to jistě to nejlepší, co se nabízí, ale - odpusťte naivitu autora - není politika pořád ještě něco víc?

Pomalu zapomínaný český filozof Jan Patočka vidí základ politiky ve střetu, v polemu, v němž se sice bojuje tvrdě a naplno, ale vždy s ohledem k zachování společného. Hérakleitovská tětiva a luk se napínají, aby spolu vystřelily šíp k cíli.

Když se této polemické praxi politici nenaučili v poměrném systému, v němž je konflikt napínání složitější, budou to umět v řádně profiltrovaném prostředí většinové volby?

Prezident udělal dobře, že vyzval politiky ke změně. Škoda jen, že se jako politik a akademicky trénovaný diskutér tentokrát trochu více nerozmluvil.