Petr Fischer analytik BBC

Od roku 1996 nevydržela v Česku koaliční vláda celé volební období

Občanská demokratická strana například dlouhodobě navrhuje jednokolovou většinovou volbu.

"Podle našeho názoru ideální verzí většinového systému je jednokolový, jednomandátový systém. Ten je nejjednodušší, nejpřehlednější, ve světě nejpoužívanější," říká místopředseda ODS Petr Nečas.

"Samozřejmě jsme si vědomi toho, že bude potřeba, že bude potřeba širší shody, protože posun k většinovému systému znamená i změnu ústavy, jsme tedy ochotni ustoupit i na dvoukolový," dodává.

Do druhého kola volby by podle návrhu občanských demokratů postoupili jen ti kandidáti, kteří by získali více než dvanáct a půl procenta hlasů, jako je tomu ve Francii.

Oprášený návrh

ODS má ale v záloze ještě jedno řešení. Tím je stará verze kombinující poměrný systém s výrazným podílem většinových prvků, kterou ODS a ČSSD předložily v časech opoziční smlouvy.

Pětatřicet volebních krajů by znamenalo mnohem větší personifikaci kandidátů Zdeněk Jičínský, ČSSD

Zákon tehdy na návrh prezidenta Václava Havla zamítl Ústavní soud. Petr Nečas by tento zákon, který podle politologů hodně zvýhodňoval velké strany, klidně oprášil:

"Jsem si jist, že dnes by to již Ústavní soud nezamítl. Tehdy to bylo prostě politicky motivované rozhodnutí, mělo výrazně politické, nikoliv ústavně-právní důvody."

Návrh, o němž mluvil Petr Nečas, byl relativně dobrý i podle poslance sociální demokracie Zdeňka Jičínského, přestože odborník Lidového domu na ústavní právo souhlasí s tím, že opozičně smluvní varianta nakonec překračovala rámec ústavy.

Jedna věc tu ale byla přece jen pozitivní: "Pětatřicet volebních krajů by znamenalo mnohem větší personifikaci kandidátů a přiblížilo by se to tomu, co se oceňuje pozitivně u senátorů - totiž jejich dostatečné známosti ve volebním obvodu."

Zdeněk Jičínský si nicméně myslí, že celý problém nestability koalic se přeceňuje, protože ani většinový systém nezaručuje, že vláda bude nutně stabilní.

Rozhodující je podle něj politická kultura, schopnost jednat a dohodnout se, nikoliv schéma volby.

Většinové prvky nespasí vše

Ani politolog Ladislav Cabada nezastává názor, že by změna způsobu volby sama o sobě něčemu pomohla. Stačí se podívat do ciziny:

"Příklon k většinovým prvkům ještě není řešení pro to, aby vznikaly silné, efektivní vlády, dobrým příkladem je Itálie, která právě tuhle změnu provedla začátkem devadesátých let, ale nemám pocit, že by ty vlády se nějak zásadně stabilizovaly."

Podle Cabady Itálie začátkem devadesátých let vedla tuto diskusi, nakonec přidala k tomu, že posílí většinové prvky ve volebním systému, byť je to systém smíšený, ale s výraznou dominancí většinových prvků.

"Stalo se pouze to, že jednotlivé strany se začaly spojovat do takových nesourodých koalic s tím, aby prostě prošly do parlamentu, a jakmile v tom parlamentu byly, začaly zase prosazovat svoje zájmy a ideologické rozpory se zase ukázaly v plné nahotě," vysvětluje Ladislav Cabada.

Země koaličních vlád

Proti většinovému systému, včetně staré opozičně-smluvní varianty, se kromě sociální demokracie, kde se dnes vzhledem k volebním preferencím o změně systému volby ani nediskutuje, staví lidovci.

Česká republika je postavena na koaličních vládách a je povinností politiků naučit se s koaličními partnery žít Jan Kasal, KDU-ČSL

Místopředseda strany Jan Kasal má k tomu velmi podobné důvody jako sociální demokrat Zdeněk Jičínský:

"Zákon samotný nic neřeší, stejně tak jako většinový volební systém, který je aplikován při volbách do Senátu, nezaručuje, že některá ze stran bude mít absolutní většinu."

"Každý ví, že v Senátu není žádná většina, čili to není řešení. Česká republika jako středoevropská země je postavena na koaličních vládách a je povinností politiků naučit se s koaličními partnery žít."

Lidovecký místopředseda Jan Kasal by přesto uvítal změnu současného zákona, který je podle něj nesmyslný v tom, že při přerozdělování hlasů stran, jež nepřekročily pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny, mohou kvůli přepočtům ve čtrnácti krajích méně úspěšné strany získat více mandátů než vítězové.

Podle Kasala by stačilo, kdyby se Česko vrátilo k volebnímu zákonu z roku 1998, který zaručoval, že i ve druhém skrutiniu vítěz získá více.

Taková změna by měla v obou parlamentních komorách slušnou šanci na rozdíl od většinové volby, ať už v jakékoliv podobě. Proti ní se totiž staví Senát i velká část sněmovny.

Výrazná změna volebního zákona, která by usnadnila sestavování většinové vlády, se nerýsuje ani v náznacích.

Minimálně do přespříštích voleb jsou tak politici odsouzeni k tomu, aby trpělivě hledali koaliční shodu. Koneckonců, není to tak trochu jedna z hlavních součástí jejich práce?