BBCCzech

Stalo se už zvykem hodnotit odstupující vládu a zejména premiéra Vladimíra Špidlu poněkud přepjatě: buď jako katastrofu či tragédii pro Českou republiku, což jsou pro dané téma oblíbené výrazy opozičních poslanců - nebo jako vládu, vedenou nebývale poctivým intelektuálně založeným idealistou, který neuspěl kvůli skupině individuí, upřednostňujících vlastní prospěch.

Druhý pohled se evidentně rozšířil za hranice: francouzský deník Le Figaro včera napsal, že česká politika přišla o "možná nejčestnějšího a nejkompetentnějšího politika", jakého měla od roku 1989 a že Špidlu, který zemi přivedl do Evropské unie, zdolali straničtí aparátčíci ve spolupráci s novináři, kteří "přeháněli důsledky nepopulárních reforem".

Ani jedna z těch charakteristik nesedí. Špidlova vláda - mluvme o ní už v minulém čase - představovala dobře míněný pokus překlenout ideologie, posunout českou politiku západnějším směrem, odříznout ji od někdejší typicky postsovětské provázanosti s ekonomickou sférou i od různých korupčních praktik a v rámci toho všeho reformovat veřejné finance. Podařilo se to jen omezeně, v tom smyslu to byla vláda průměrná.

Nutno říct, že většina českých médií stála alespoň v prvním roce na její straně - a pokud kritizovala reformy, pak za to, že jsou příliš měkké.

O největší úspěch, to jest vstup země do Evropské unie, se Špidlův kabinet musí podělit se sestavou Miloše Zemana i se všemi předchozími. Na české integraci se pracovalo léta a za Špidly prostě byla úspěšně dotažena do konce.

V zahraniční politice se jinak vláda zrovna slavně neprofilovala: nemohl za to ministr zahraničí Cyril Svoboda, ale nejednotný názor koaličních stran na spoustu věcí, pro příklad stačí uvést spojenecký zásah v Iráku, k němuž ministři s premiérem v čele zaujali specifickou pozici "ani ryba ani rak" a v důsledku nakonec rozladili jak Američany, tak Francouze a Němce.

Vladimír Špidla je podle všeho kultivovaný poctivý člověk s dobrými úmysly: postavil se - jak sám říká - proti "klientelismu", jasně odmítl opoziční smlouvu, sociálně-demokratickou koketerii s komunisty i korupční až mafiánské počínání, spjaté s minulým kabinetem, s causami jako "Internet do škol" či "dálnice D 47" a s osobami, jako byli ve svých funkcích Karel Srba nebo Miroslav Šlouf.

To všechno Špidlovi slouží ke cti - na druhou stranu napravoval chyby Zemanovy vlády, v níž sám celá leta ve vysoké funkci seděl, navíc se kvůli rozpolcené ČSSD, jíž nedokázal sjednotit, víc a víc dostával do situace, kdy "v zájmu vyšších cílů" překračoval své zásady.

Opět jen pro příklad: neřekl ani slovo proti instalaci exministra obrany do čela ČSA, o níž se v médiích psalo jako o "trafice pro Tvrdíka", na post eurokomisaře se pokusil dosadit Miloše Kužvarta, přičemž víc než na jeho schopnosti hleděl na to, aby uklidnil své partajní odpůrce.

Samotná reforma veřejných financí se dá těžko posuzovat, když se nestačila ani pořádně rozběhnout. Nepochybné je, že vláda prosadila několik nezbytných zákonů a začala s plánem obnovy, který byl z větší části v souladu s tím, co radili ekonomové.

Jenomže spousta věcí, jako třeba daňové výhody pro rodiny z dětmi, zrychlení odpisů pro podniky atd., zůstala jen na papíře. S prohlubující se krizi v ČSSD i v Unii svobody-DEU pak vláda ztrácela dech a víc a víc ustupovala různým nátlakovým skupinám.

Vladimír Špidla to neměl lehké - jak jednou řekla jeho žena, sociálně-demokratičtí spolupracovníci mu místo pomoci "okopávali kotníky a vráželi kudlu do zad".

Jenomže politik je vždycky hodnocen podle toho, co udělal, nikoli podle toho, co udělat chtěl. Premiér to zjevně ví: proto dává demisi, i když na poslední chvíli.