Petr Fischer analytik BBC

Vezmeme-li Grosse za slovo - a Stanislava Grosse je třeba vždy brát za slovo, protože on své výroky bere vážně, neboť si sám dává velkou práci s jejich patřičnou interpretací pro novináře - znamená to, že nová vláda pod vedením provizorního předsedy ČSSD bude skutečně mířit do starých koaličních vod.

Na budoucí vyjednávací práci Stanislava Grosse lze nahlížet s jistým optimismem Petr Fischer

Komunisté, kteří Špidlovu vládu kritizovali za přílišnou pracovitost a odcházejícího premiéra označili za bývalého levičáka přerostlého v pravicového extrémistu, se na takovémto projektu budou jen těžko účastnit.

A ODS, narozdíl od Grosse, chce předčasné volby.

Pokud ale plány na reformu veřejných financí mají zůstat podobné těm kolodějským či tříkoaličním, v čem bude rozdíl mezi Špidlovou a Grossovou vládou?

V ničem. Snad jen v tom, že se změní osoby a obsazení a že nový premiér bude schopen lépe uspokojit mocenské choutky spolustraníků příslušnými posty.

Přesně na toto riziko upozornil předseda ODS Mirek Topolánek, přičemž pochopitelně dodal, že reformy Špidlovy vlády vlastně vůbec žádné reformy nebyly.

Tak ostře to ovšem říci nelze. Kabinet Vladimíra Špidly odstartoval jakousi konsolidaci veřejných financí, do níž zakomponoval prorodinné podpory a daňové a odpisové ulehčení podnikům.

Před tím hlavním se však zastavil - reforma důchodů a reforma zdravotnictví zůstala fakticky bez pohybu, vláda ztrácela dech a počáteční náboj.

Případný kabinet Stanislava Grosse by měl smysl, kdyby tyto dva nedodělky začal intenzivně dohánět.

Jedině v takovém případě by bylo dobré držet jej až do konce volebního období. Jenže právě splnění těchto dvou bodů se jeví jako nejpochybnější.

Sociální demokraté v sobotu jasně řekli, že se chtějí nenápadně vrátit k tradičnímu programu, a před volbami, v době, kdy si chtějí vylepšit image, rozhodně nebudou dráždit voliče nějakými zásadními změnami.

Ekonomický rámec, v němž se Stanislav Gross a jeho druhové pohybují, je naštěstí neúprosný.

Další zvyšování schodků si zkrátka nemůže nikdo dovolit, na vystlání rozpočtu privatizačními příjmy není čas, zvyšování daní jde proti světovému proudu.

Setrvání v mantinelech postupného srážení schodků, které nastavila Špidlova vláda, se tak naštěstí pro všechny jeví jako hegelovská poznaná nutnost.

Samozřejmě jde o tempo poklesu, to se může trochu zbrzdit, úplně ho zastavit ale nedokáže ani sociální demokracie zbavená tíhy neoblíbeného a nekomunikativního Vladimíra Špidly.

Na budoucí vyjednávací práci Stanislava Grosse lze proto nahlížet s jistým optimismem.

Nikoli kvůli Grossovi samotnému nebo snad kvůli tomu, že sociální demokracie konečně pochopila, že to postaru prostě nepůjde, nýbrž jen a jen proto, že i politici se musejí podřídit zákonitostem čísel a širší ekonomické realitě.

To jsou okolnosti, na něž při budování vnitrostranických mocenských konglomerátů obvykle neberou tak velký zřetel.