Miloš Rejchrt evangelický farář

Stejný trest vyměřil Okresní soud v Jeseníku třem mladíkům, kteří vnikli ve čtyři hodiny nad ránem do bytu romských manželů, muže pořezali ve tváři a po těle střepem lahve, těhotné ženě rozbili obličej dlažební kostkou a na doživotí poškodili zrak.

Nejen stejná výše a druh trestu spojuje kauzu pražského vydavatele a jesenických mladíků, nýbrž i rasový podtext.

Mladíci dle vlastního vyjádření "bránili čest bílé rasy" , což je formulace hodně blízká těm, kterých užíval Hitler. Tady ovšem podobnost obou kauz končí.

Mladíci v Jeseníku zmrzačili ženu, Michal Zítko vydal knihu. Podle pražského soudu však existují v České republice neonacistické skupiny, které se Hitlerovou knihou inspirují, takže se vydavatel dopustil trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod druhých.

Shovívavost státních orgánů k násilníkům podporuje terorizující hnutí účinněji než vydání sebraných spisů Adolfa Hitlera a V. I. Lenina dohromady

Posavadní životní zkušenost s knihami mi brání uvěřit, že by se současní neonacisté inspirovali Hitlerovým osmdesát let starým spisem. Mein Kampf je dnes mrtvou stopou minulosti, ovšemže varovnou, vhodnou ke zkoumání, jak je možné, že takovému blábolu mohlo někdy uvěřit tolik lidí.

Podobnému studiu se nabízí i jiná literatura, třeba spisy klasiků marxismu-leninismu nebo Kladivo na čarodějnice učeného dominikánského mnicha Institorise z 15. století. Napínavé čtení to ovšem nebude pro nikoho a sotva někdo uvěří poselství těchto textů, které kdysi strhávalo a zapalovalo.

Násilí typu jesenického pogromu na romský manželský pár se nešíří knihami, nýbrž kontaktní nákazou, shlukováním. Tady nikoho neinspiruje psaný text, nýbrž emblémy, symbolická gesta, tón mluveného projevu, rytmus skandování: nejde o předávání myšlenek, ale sdílení emocí.

Nedovedu si představit, že by mladící hájící čest bílé rasy pogromem na romskou domácnost byli studenty jakési večerní univerzitu neonacismu - hitlerismu, tam biflovali Mein Kampf a podtrhávali si v něm barevnými tužkami.

Žádný Mein Kampf, ani jinou literaturu nečtou, neboť číst znamená přemýšlet, a přemýšlení bolí a jednotu emocí nabourává. Když čteme, objevujeme i významy, kterých si nebyl vědom ani autor a vyvstaly až po desetiletích - třeba až po Osvětimi a po Gulagu.

Hnutí potlačující práva a svobody druhých ovšem dodnes či opět existují, a jsou nebezpečná, nejen ta organizačně propojená, ale i individuální hnutí mysli.

Podporou a propagací těchto hnutí však není vydání nějaké knihy, nýbrž shovívavost policie a justice vůči fyzickému násilí, jejich pracovní metodě.

Stejný trest za vydání knihy a za zmrzačení člověka je povzbuzením těch, kdo na obranu cti bílé rasy jsou připraveni mlátit kamenem do obličeje těhotnou ženu.

Shovívavost státních orgánů k násilníkům podporuje terorizující hnutí účinněji než vydání sebraných spisů Adolfa Hitlera a V. I. Lenina dohromady.