Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Rejchrt evangelický farář

Míra bolesti a utrpení ve světě přesahuje kapacitu našeho soucitu a je-li katastrof na televizní obrazovce příliš, přestaneme je vnímat. Však ani zpravodajsky nelze zpracovat tolik neštěstí, kolik se ho děje.

Média nemohou než vybírat neštěstí mediálně zajímavá a věnovat jim pozornost větší či menší. Nepřekvapuje tedy, že o zemětřesení v Íránu mají česká média menší zájem, než měla o povodně na našem území v roce 2002: co je doma, to se počítá.

Přesto se nemohu zbavit podezření, že za menší či větší zájem médií nemůže jen vzdálenost, ale i žánr neštěstí. Je zřejmé, že vražda vykazuje vyšší stupeň mediální přítažlivosti než dopravní nehoda, přičemž nehoda zaviněná adrenalinovým sportovcem bude mít přednost před karambolem na náledí.

Zdá se však, že i přírodní katastrofy třídíme na zaviněné a nezaviněné. Ty zaviněné jsou mediálně vděčné: lze organizovat vášnivé debaty o tom, kdo je způsobil či alespoň spoluspáchal, kdo nastavěl nesmyslné přehrady či kdo naopak nenastavěl účinné přehrady.

Katastrofy, které nikdo nezavinil, ba ani je nemohl předpovědět, příliš otřásají našimi posledními jistotami

Lze se přít o tom, zda ozónová díra může za změnu klimatu a její průvodní jevy, včetně tornád a povodní, zda se atmosférický ochranný obal proděravěl sám, či zda jeho propustnost zavinili uživatelé spalovacích motorů a spalovači čehokoli vůbec.

U zemětřesení se viník hledá podstatně obtížněji. Však už vysvětlení fenoménu zemětřesení vyžaduje jistou odbornost a teorie o škodlivém vlivu lidské civilizace na pohyby zemské kůry zatím vypracovány nebyly, čímž odpadá i mediálně vděčný střet žalobců a obhájců domělého viníka.

Katastrofy, které nikdo nezavinil, ba ani je nemohl předpovědět, příliš otřásají našimi posledními jistotami. I ti, kdo si přejí, aby člověk, škůdce přírody, už konečně vyhynul a narušená přírodní rovnováha se mohla obnovit, předpokládají platnost jistého řádu, řádu přírody, harmonie matky Země.

A najednou se všechno zatřese a zhroutí, a ono nezbývá než to svést na přírodu samu, na tu nejméně člověkem poznamenanou, propastnou, niternou přírodu planety Země.

„Nebo nezná člověk času svého jako ryby, kteréž loveny bývají sítí škodlivou, a jako ptáci polapeni bývají osidlem; tak zlapáni bývají synové lidští v čas zlý, když na ně připadá v náhle" napsal starověký mudrc, zvaný Kazatel. Jeho moudrost lze přetlumočit tak, že u určitých katastrof je zbytečné hledat logiku viny a trestu, příčiny a následku. Nastávají, protože přišel jejich čas.

Neporoučíme větru, dešti ani pohybu zemské kůry, to už víme - pořád se ale nechceme vzdát své namyšlenosti, že je dokážeme alespoň zavinit. Jsou tu však katastrofy, které lidé nerozpoutali ani omylem, a samy sebou ukazují, jak křehký je život a jak bezmocný je člověk. Proto zemětřesení v Íránu bude asi brzy zapomenuto a právě proto by zapomenuto být nemělo.