Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Rejchrt evangelický farář

Těšil jsem se, že nebudu mluvit s nikým, ale dopadlo to tak, že až do Rokycan jsem mluvil s komunisty. Dva pánové středního důchodového věku přisedli do prázdného kupé.

Debata začala kritikou Českých drah. Od dopravy se hovor plynule stočil ke zdravotnictví. Ministryně Součková to schytala ještě tvrději než ministr Šimonovský, ovšem nepřítel číslo jedna, který za to všechno může, je Havel.

Svět už měnit nechtěli, jen si postěžovat, že je jiný než byl

Klaus, ten se alespoň nepaktuje s těmi sudeťáky, ale stejně je to všechno dneska jedna banda tunelářů, termiti jsou to… o těch poslancích, to bylo dobrý, nečekaně pochválil veřejnoprávní televizi můj spolucestující.

I mně se reportáž o uchvacování malostranského nadzemí a podzemí našimi zastupiteli líbila, tedy vycházeje z toho, co nás spojuje, přešel jsem nenápadně k ideové diverzi.

Nejhorší je - jal jsem se narušovat jednotu strany a lidu - že tam není nikdo, kdo by se tomu postavil, Grebeníček s Ransdorfem v tom jedou taky, i jim se v těch palácích zalíbilo, a jak si někdo zvykne na vyšší životní standard, už se mu dolů nechce a brání se zuby nehty.

Právě čtu v novinách, že novináři nabídli poslancům a senátorům experiment žít jeden měsíc s minimální mzdou 6200, no a vidíte, komunistický poslanec Koníček to štítivě odmítl, že to je jen snaha zviditelnit se na termití vlně, komunistický poslanec Šenfeld to odmítl, že to je jen a jen populistické gesto.

Moje žena žije z 4700 měsíčně a nedělá to z nějakého populismu, ale proto, že takový důchod jí vyměřili. Chudý, skromný člověk dnes nemá zastání nikde, ani u těch komunistů.

Vykládejte poslankyni Rujbrové nebo poslanci Filipovi, že by veřejnou službu měli vykonávat za dělnickou mzdu, jak to po vzoru Pařížské komuny chtěl Marx i Lenin, vysmějí se vám.

Komunističtí spolucestující se zamysleli, pak váhavě připustili, že hromadnou dopravu a telefony by poslanci mít mohli zdarma, třeba i o něco vyšší plat, než je průměrný, ale ne o tolik, jak je to dnes, na Malé straně ale bydlit nemusí, někde v paneláku poblíž metra by mělo stačit.

Na obhajobu komunistických stranických představitelů neřekli nic, víra v nějakého nového Klému, co má pod čepicí, žádná.

Jejich zdrcující kritika současnosti byla spíše nostalgií po dobách, kdy se cítili uplatnění, možná i důležití, určitě ale mladší. Svět už měnit nechtěli, jen si postěžovat, že je jiný než byl. Rozloučili jsme se hezky, ještě mi z vlaku zamávali.

Jak jen to udělat, aby vzpomínka na komunismus zůstala vzpomínkou na ztracené mládí a neproměňovala se ve volební hlasy pro KSČM?

Nebyl to vlastně geniální tah od francouzského prezidenta Mitteranda, když komunisty přizval do vlády? Z dvaceti procent jim časem klesly preference pod parlamentní limit.

Kdyby se Rujbrová stala ministryní zdravotnictví a Grebeníček ministrem dopravy, jestlipak už tím by nevypadli ze vzpomínky na svět, kdy všechno vonělo nadějemi a zítřky zpívaly? Jestlipak by je moji spolucestující z vlaku na Plzeň v příštích volbách ještě volili?

Jsem si skoro jist, že ne, že by tentokrát zůstali doma, anebo jeli někam vlakem, stejnou tratí jako v dobách, kdy bejvávalo, bejvávalo dobře.