Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Čestmír Klos redaktor časopisu EURO

V českých politicích a vysokých úřednících opět sílí touha po vyvlastňování.

Mně se to však ještě netýká, mého souseda taky ne, z obliga je většina z nás, a tak se nestaráme.

Co nám je do toho, že pár tisíc lidí přijde kvůli dolování uhlí nebo stavbě jaderné elektrárny o střechu nad hlavou? O majetky, které teprve před pár roky dostali v restituci? Vždyť je to "ve veřejném zájmu".

Jenže co je to veřejný zájem? Nějaký plebiscit lidí, jichž se připravovaná změna bytostně dotýká? Kdepak, když se podíváme do sněmovny, jak se rodí novodobé revoluční dekrety, hned pochopíme, že veřejný zájem není zájem veřejnosti. To je zájem moci.

A té moci není nikdy dost. Poslanci a senátoři mají obrovskou moc. Zákonodárnou. Co schválí, to platí i pro nás všechny ostatní. Jenže jim to je málo.

V dekretech typu zákona o plzeňském obchvatu, jenž pozbyl smyslu dřív, než začal platit, nebo v teprve připravovaném zákoně o dálniční a silniční síti poslanci sami nejlépe vědí, kudy mají zmíněné komunikace vést. Ty občánku, se kliď. Nepřistoupíš-li na první navrhovanou krajně nevýhodnou podmínku, budeš vyvlastněn.

První na ráně by byly severočeské Černice a Horní Jiřetín, až dosud chráněné územními limity pro dolování uhlí, vyhlášenými Pithartovou vládou

Posledně zmíněný zákon navrhl lidovec a ve sněmovně pro něj svorně hlasovali jak komunisté, kteří mají vyvlastňování v popisu práce, tak zarytí pravičáci. Už má úspěšně za sebou první čtení.

Podivné zákony, v nichž si poslanci přivlastňují výkonné pravomoci, neomezují jen postižené občany, ale i vládu. Neboť jí - ne parlamentu - přísluší výkonná moc.

Premiér Špidla však mlčí. A zatím tiše přihlíží i tomu, jak se vyvlastňování vkrádá i do státní energetické politiky, kterou navrhuje ministr průmyslu Milan Urban.

Jestliže ji vláda schválí, roztočí kolotoč hrůzy pro tisíce obyvatel. První na ráně by byly severočeské Černice a Horní Jiřetín, až dosud chráněné územními limity pro dolování uhlí, vyhlášenými Pithartovou vládou.

Teprve tehdy, v roce 1991, zdejší občané svobodně vydechli. Za komunistů byli na odepsání, nesměli si ani zmodernizovat koupelnu. Bez vyhlášení limitů by stavební uzávěra pokračovala.

Jakmile hrozba postupu důlních velkorypadel pominula, lidi si začali své domky a byty zvelebovat, vyrostla třicítka novostaveb. To vše by po protržení limitů přišlo vniveč.

Zdejší lidé by se stali vyhnanci, mnozí už podruhé potřetí v životě, protože likvidace vesnic bývala v tomto kraji na denním pořádku.

Další obyvatele chtějí Urbanovi energetici vyhnat ze severní Moravy, kde plánují výstavbu jaderné elektrárny.

A jestliže se to nepovede tam, tak se postaví další dva reaktory v Temelíně, zdejší lidé si přece už nechali líbit úplně všechno. Jenže už nenechají. Taky jaderný odpad nikde nechtějí a už jen pouhé plány na úložiště diskriminují další oblasti. Z energetických záměrů ministerstva průmyslu jde strach.

Proč se má o nebezpečný odpad, který zanechá akciová společnost při tvorbě svého zisku, starat stát? Proč má stát zametat cestičku soukromému podnikání v důlní činnosti?

Ve veřejném zájmu je naopak podporovat šetrné energetické technologie, v jejichž rozvoji hrubě zaostáváme. Vytvářet nová pracovní místa. Pokrýt požadavky na zvýšení spotřeby energie bez zvyšování emisí skleníkových plynů, bez radioaktivního odpadu a bez vystěhovávání lidí z jejich bydlišť.

Jenže koncepce ministerstva životního prostředí, za níž na rozdíl od Urbanova návrhu nestojí energetické koncerny, je pro vládu jen Popelkou.