Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Doležal básník

Polský Krakov je v posledních letech turistickou atrakcí, ulice se davu návštěvníků přizpůsobují, originalita je vytěsňována na okraj, ale podivuhodný duch tohoto města nemizí.

V Krakově se vám může chvíli zdát, že jste se ocitli v Praze - to pro množství věží; chvíli jste v Římě - to pro hustotu sakrálních staveb a na ulicích se pohybujících kněží a chvíli zase v Petrohradě - to pro fronty světlých klasicistních domů.

Jedno však víte určitě - pobýváte ve střední Evropě. Před válkou existovala pravidelná železniční linka mezi Vídní a Krakovem a věřil bych, že spoj bude brzy obnoven.

Podíváte-li se na Krakov z ptačí perspektivy, zjistíte, že starý střed města připomíná hlavu s krkem. Šilhajícím okem je Rynek Glówny. Prastará Jagellonská univerzita je vsazena v místě úst. Kamennou korunu tvoří prstenec hradeb s muzeem, které vlastní Leonardův tajemný obraz Dáma s hranostajem.

Jednoho sobotního dopoledne zvoním s kamarádem Jarkem u krakovského bytu Czeslawa Milosze

A v hrudním koši města bije srdce, wawelský pahorek s katedrálou a královskou rezidencí. V kamení tam vedle sebe leží polští králové, světci a básníci-národní bardi - Mickiewicz a Slowacki.

A nedaleko Wawelu, v podzámčí, bydlí ve starém činžovním domě dvaadevadesátiletý spisovatel, básník a esejista Czeslaw Milosz, žijící legenda polské kultury s litevskými kořeny a nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Ostatně - Krakov také drží určitý středoevropský primát - v žádném jiném městě nemohou do sebe v obchodě vrazit dva básníci-Nobelisté, právě Milosz a Wislawa Szymborská, žijící též v Krakově.

Jednoho sobotního dopoledne zvoním s kamarádem Jarkem u krakovského bytu Czeslawa Milosze a vzápětí jsme uvedeni do prosvětleného salonu. Knihovna, básníkův dětský portrét a především busta a několik portrétních skic básníkovy druhé ženy Carol, která před nedávnem zemřela.

A najednou se z druhé místnosti ozve mužský huronský smích. A za chvilku, podpírán, vstupuje pan Milosz. V jeansové košili, šedivé bradce a tmavých brýlích podobných lyžařským na chvíli připomene zenového mistra, žijícího v odloučení kdesi v horách.

Básník se hned omlouvá: "Promiňte mi, jsem po operaci očí a už těžko to se mnou bude lepší..."

Hovor se pak stáčí na jeho návštěvy Prahy po roce 1990. Připomínáme mu jeho studentskou výpravu do Čech v roce 1931, kterou podrobně popisuje ve své knize Rodná Evropa.

A básník se pod dotykem té dávné zasuté vzpomínky mohutně rozchechtá, až se celým tělem třese a následně přechází v kašel tak dusivý, že se obáváme o jeho život. Po chvíli prohodí, že se mu vybavily některé chvíle oné legendární a jak píše - jeho první cesty "na západ".

Snad ten smích vyvolalo setkání s jakýmsi kloboučníkem v Litomyšli, který tehdy partu mladých polských chasníků přátelsky hostil, snad vzpomínka na vinárny pod Hradčany nebo na levnou sportovní loď, kterou si v Praze koupili.

Nakonec našeho setkání Czeslaw Milosz říká: "Mám obavu o kulturu našich středoevropských zemí v unifikovaném světě. Nicméně jsem naplněn jistou nadějí, že existují hluboké životodárné zdroje, které umožní naši jedinečnost uchovat".

Chápal jsem tato básníkova slova i jako poselství města Krakova.