Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Doležal básník

Do letošní předvánoční Vídně jsem vjel i s žulovým šutrem z našeho vysočinského pole.

Rodinnou kumpanii tam pozval Jaroslav Kolář, bezmála osmdesátník, vřelý mecenáš české kultury. V divadelním sále české vídeňské školy pravidelně pořádá divadelní představení a literární večery, na kterých se schází početné a věrné publikum.

Jdeme s panem Kolářem noční ulicí a on popisuje, jak už jeho děd, rozený v Malči u Chotěboře, odešel na zkušenou do Vídně. Nakonec v centru monarchie zůstal a založil vídeňskou větev, táhnoucí se až do dneška. I Kolářova dospívající vnučka obstojně hovoří česky.

Letošní Vídeň se i navzdory adventní výzdobě stále jeví jako rozlehlé císařské maloměsto

A jak tak jdeme ulicí 4. vídeňského okresu, náhle se před námi mezi činžovními domy, v bývalém esterházyovském parku, vynoří betonová kreatura. Jak nějaký zelenavý arcihřib, vypínající se zlověstně do nebe. Pan Kolář vzpomene, jak se v těchto věžích - protileteckých krytech - směstnalo na konci války na deset tisíc Vídeňanů.

Sám sem běhal za hučení letadel až z 11. okresu a díky tomuto šílenému tréninku se stal po válce přeborníkem v běhu na střední tratě. Beton věžních kreatur je tak pevný, že nejde zničit - proto zde trčí dodnes.

Letošní Vídeň se i navzdory adventní výzdobě, tolik podobné dekoracím v jiných evropských metropolích, stále jeví jako rozlehlé císařské maloměsto. Zapadlé antikvariáty s fotografiemi každodennosti monarchie, kavárny se zašlým nábytkem, bary s nikam nespěchající společností...

Například v baru SISI blízko "Šebestianplatzu" si připadáte jako v panoptikálním akváriu a vlastně nevíte, jestli právě sedíte kdesi na brněnské periferii nebo v knajpě českého zapadákova.

Obrovitá kelnerka v hnědavé zástěře, s tváří připomínající bernardýna, vítá štamgasty herdou do zad, až jim jejich tyroláčky padají na nos. V televizi běží boxerský zápas, k nohám se vám tulí dva čokli.

O pult opírá hlavu v kloboučku opilý domovník. A vyzáblý dědek s orlím nosem, když zjistí váš původ, lámanou češtinou vypravuje, že zná dobře Prahu - za války tam prý sloužil. Říká: "Tam levně bylo. A lidi chodní jak beranci".

Druhý den jsme s panem Kolářem vyjeli do Grinzingu, kde Vídeň přechází v listnaté lesíky. Tady, ve stráni hřbitova, je pohřben Gustav Mahler. A jak si skladatel přál, není na náhrobku nic než jeho jméno. "Kdo mne bude hledat, ví, kdo jsem byl, a ostatní to nepotřebují vědět," řekl nedlouho před smrtí.

Tehdy, v květnu 1911, bylo neobyčejně sychravo, vichřice a déšť. Teprve ve chvíli, když spouštěli do jámy Mahlerovu nevelkou rakev, vysvitl paprsek slunce.

Říkám si - přesně jak sama Mahlerova hudba a vytahuji z torny žulový kámen a pokládám jej k náhrobku. Ten šutr je totiž z našeho pole, které leží na dohled Kaliště u Humpolce, rodné vsi mého milovaného Gustava Mahlera.

Střední Evropa je vlastně plná vláken. Hudebních i kamenných. A Vídeň není jen adventní současnost, ale i všudypřítomná vzpomínka na společnou minulost.