Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Miloš Doležal básník

Na potulkách a výpravách je fascinující ta skutečnost, že cesta dokáže během jednoho odpoledne v prudkých obměnách propojit několik tváří krajin, slavné místo a zapadákov, lidskou vřelost a pokus o okradení, podzimní slunce i prudkou sněženici.

Ale být na cestě též přináší nemalou potíž - ve chvíli, kdy se v daném místě začínáte rozkoukávat, musíte odjet. Nedávná cesta Polskem mi dala zakusit obě polohy.

Nejdříve to byla předdušičková Varšava. Z okna hotelu jsem se díval na širokou Vislu a současně na Staré varšavské město, vystavěné po válce z trosek. Cosi heroického vystupuje z cihlových zdí.

Stojím u okna a říkám si, kolik svatebních fotografií, obrazů, dopisnic a knihoven, děděných po generace, tady shořelo při Varšavském povstání. A přitom ruská armáda stála nedaleko.

Ona polská osudová sevřenost mezi Německo a Rusko byla jasná i při rozpažení otce Alexandra Hauke-Ligowského, který nás Varšavou provázel.

V kostele na Piwnej ukázal na dvě destičky - na jedné bylo vyryto jméno jeho bratra, který zahynul při povstání a na druhé jméno strýce, důstojníka polské armády, kterého Rusové zastřelili v katyňském lese.

Mimochodem - otec Alexandr právě ve varšavském kostele na Piwnej držel v roce 1977 první protikomunistickou hladovku v Polsku za propuštění politických vězňů. Říkal, že mu ti dva mrtví byli tehdy oporou.

A po několika dnech začínáte vplouvat do varšavského děje. Na starém rynku už pravidelně zdravíte prodavačku listopadek; do řeči se dáváte s babkou, která pod kabátem tahá plyšového míšana - o své dítě prý přišla za války.

Nebo mi stále pod nos strká svoji sbírku známek - sérii Hitlerů - hubený čahoun. Včera za třicet zlotých, dnes už za dvacet. Znovu mu říkám - milej pane, já nejsem sběratel! Ťukne se do čela a uteče.

Cesta pak pokračovala na východ, do města Lublinu. Univerzitní město, ve kterém se podivuhodně prostoupil živel židovský, pravoslavný a katolický.

Večer sedíme v klenuté krčmě, krásná a jemná Agnieska roznáší pivo, za oknem sněží. Bělorusko nedaleko. Poezie blízko. Až po chvíli si uvědomíte, že za městem leží koncentrační tábor Majdanek, kam bylo vyvezeno celé lublinské ghetto.

Hrbolatou okreskou nakonec míříme do Krakova. Z polí se sklízí úroda. Valníky jsou plné nahnědlých řep-turkyň, které připomínají dětské hlavičky; nafialovělé mičudy hlávkového zelí zase rozcuchané andělské pačesy. A pak řady starých vrb, táhnoucích se podél potoků teskně do širokých polí.

Cesta končila v Krakově. V očích jsem měl ještě fůry řep a zelí a na krakovském Wawelu už jsem patřil na královské mramorové náhrobky, oživované pozdním odpoledním světlem.

Ale to může jen cesta - spojit hlávku zelí s hrdým královským majestátem. Možná že i v tom tkví skrytá tvář Polska.