Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Petruška Šustrová novinářka

Jiří Loewy mne zaujal už při prvním setkání noblesou, kterou uměl pozoruhodně sesnoubit s přátelskou vřelostí.

Když říkám noblesa, nemyslím tím afektovanou zdvořilost ani mírně povznesenou odtažitost, ale vzácnou jemnost v chování, úsudku i vyjadřování.

Také mi Jiří Loewy celých těch posledních sedm či osm let, co jsme se občas potkávali, telefonovali si nebo spolu korespondovali, kohosi připomínal, ale nějak jsem si nedokázala vybavit, koho.

Až teď, když umřel. Jak jsem tak na něj smutně vzpomínala, najednou mi došlo, že mi vlastně nepřipomínal nikoho konkrétního, ale spíš jistou kategorii lidí.

Když jsem se dozvěděla, že na Nový rok zemřel, vybavil se mi pocit, který jsem měla, když jsem se dozvěděla o smrti některých polských intelektuálů - Zbigniewa Herberta, Gustava Herlinga-Grudzinského nebo Jerzyho Giedroyce. A také při nedávném odchodu Pavla Tigrida.

Možná to byla poslední generace kavalírů, kteří byli s veškerou vážností k protivníkovi ve svých postojích neústupní, říkala jsem si

Každý z těch vzpomínaných byl jiný, ale měli společnou právě tu neokázalou jemnost a noblesu. Skoro bych byla řekla starosvětskou noblesu, vnitřní zdvořilost k lidem a ke světu.

A také - to zmiňuji jen mimochodem - velikou lásku a úctu k rodnému jazyku. Znám několik takových lidí, kteří ještě žijí, ale z pověrčivosti je raději nebudu jmenovat.

Přišlo mi to zvláštní: proč mi tahle vnitřní ušlechtilost, která z člověka nenásilně vyzařuje, připadala, jako by pocházela z nějakých starých časů, které jsem nezažila?

Ono to vlastně ale zvláštní není: ti lidé vyrůstali ještě před druhou světovou válkou a velkou část života prožili v exilu, takže se na nich nepodepsala hrubost, ani hulvátství společnosti zglajchšaltované komunismem.

Možná to byla poslední generace kavalírů, kteří byli s veškerou vážností k protivníkovi ve svých postojích neústupní, říkala jsem si. Poslední generace - nebo spíš vzorové ukázky generace, kterou formovaly jiné časy, než za jakých jsme vyrůstali my.

Možná svět zhrubl a zkazil se, ať už tím komunismem, klipovou kulturou, konzumní společností, povrchními médii nebo kdoví čím jiným. Konec konců si nejspíš většina společnosti pod pojmem "legenda" či "legendární osobnost" představuje někoho úplně jiného, než byl Jiří Loewy.

To už jsem si v duchu začala rozvíjet temné vize, jak se svět řítí do zkázy, a jak jde všechno od deseti k pěti.

Pak jsem si ale uvědomila, že se přece občas setkávám s lidmi, kteří mají všechny předpoklady do takových starosvětských kavalírů jednou dorůst, lidí o generaci mladších než jsem já, kteří v komunismu neprožili většinu dosavadního života.

Usoudila jsem, že nebudu předčasně propadat zakyslé stařecké zálibě - vzdychat nad koncem starých zlatých časů a proklínat dnešní mládež.

A jak se mi tak v mysli pořád převalovalo, že už Jirku Loewyho nikdy neuvidím, vzpomněla jsem si najednou na Olgu Havlovou. Ona se totiž do té ušlechtilé společnosti velmi dobře hodí.

Na mysli mi vytanulo, jak jednou mluvila o našich přátelích, kteří začátkem osmdesátých let odcházeli do exilu a my jsme byli přesvědčeni, že už je nikdy neuvidíme.

Jak jsme tak nad tím smutnili, řekla Olga: "Mně to zase tak strašné nepřipadá. To, co jsem s někým zažila, ve mně přece zůstává navždycky, i když ten člověk odejde nebo umře. Nikdo mi ho nemůže vzít."

Lepší útěchu ve smutku nad smrtí někoho milého a blízkého asi nelze najít.