Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Petruška Šustrová novinářka

Učení dává umění, praví české přísloví, na které si občas vzpomenu a dám mu za pravdu, i když jsme si se sestrou v duchu Jirotkova Saturnina z těch sušených moudrostí většinou dělaly spíš šprťouchlata.

Jenže život člověka naučí ledacos - a ledacos se musí naučit, když to od něj život vyžaduje.

Tak mi například začaly do počítače houfně chodit reklamy, o které jsem nestála.

Vybízely mne, abych si zahrála ve virtuálním kasinu, nabízely mi prohlížení obrázků, které se eufemisticky označují "pouze pro dospělé", nebo mě ponoukaly, abych si koupila všelijaké předměty, o které ani za mák nestojím.

Nejsem žádný počítačový expert, ale tahle invaze mě přiměla k činu. Opatrně jsem začala zkoumat, jak se těch otravných reklam zbavit.

Připadaly mi vlezlejší než reklamy papírové, kterými mi všelijací nešťastníci zaplevelují dopisní schránku. Máme v domě přímo u schránek velkou papírovou krabici, takže stačí jeden pohyb ruky a mám od všech těch úžasných strojů a jedinečných nabídek pokoj.

Elektronická policie, k níž bych mohla jít udat všechny ty firmy, které mě otravují svými e-maily, v Česku zatím neexistuje, a tak jsem si vzpomněla, že nouze naučila Dalibora housti, a začala jsem pátrat v ledví svého počítače.

K svému radostnému překvapení jsem zjistila, že to není tak složité, a když mi ještě poradila dcera, která si s počítači tyká, povedlo se mi nastavit si přijímání dopisů tak, že dotěrné reklamy padají rovnou do vyhrazeného virtuálního šuplíku, který prostě každé ráno vysypu.

Opravdové smetí se musí vynášet až na dvůr, tady stačí jedno kliknutí.

Od té doby mi chodí dopisy jen ze známých adres, a tak jsem se velmi podivila, když se před pár dny v mé elektronické poštovní schránce objevil dopis bez odesilatele.

Chvíli jsem si ho jen obezřetně prohlížela, protože jsem se trochu obávala, aby na mě nevykoukla nějaká hambatá slečna, nebo aby můj počítač nechytil virus, ale pak jsem si řekla, že to tedy zkusím.

Byla to petice a pravilo se v ní, že podepsaní žádají, aby příslušné mezinárodní instituce, tedy OSN, prohlásily sebevražedné útoky a teroristické akty proti civilistům za válečné zločiny.

No a co? - pomyslela jsem si. Sebevražedné útočníky sice pokládám za ničemy na úrovni válečných zločinců, ale ti jsou přece po spáchání svého hanebného činu mrtví, je jim jedno, jak se na ně my, živí, díváme.

Petici ale podepsalo skoro tři sta tisíc lidí, tak jsem raději četla dál. Trváme na tom, stálo tam dál, že navádění žen a dětí ke spáchání takového sebevražedného útoku je porušení základních lidských práv, ženevské dohody - a válečný zločin.

A žádáme, aby takové politické, vládní, vojenské a náboženské organizace, jejich vůdcové i ti, kdo je podporují, byli stíháni mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny.

To mi přišlo velice rozumné, a hned jsem petici podepsala. I já totiž - a teď mohu právem pokračovat slovy petice - pevně věřím, že je konflikty na Blízkém Východě i kdekoli jinde možné a nutné řešit diplomatickými, politickými a vyjednávacími prostředky, a že útočí-li na civilní obyvatele teroristé, nelze než přijímat obranná opatření.

A abych svou dnešní úvahu uzavřela dalším univerzálně použitelným výrokem, dodám ještě, že není nevyžádaná pošta jako nevyžádaná pošta.