Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Petruška Šustrová novinářka

V polovině října se v Ázerbájdžánu konaly prezidentské volby. Vlastně by bylo správnější říci, že se tam měly konat prezidentské volby, protože to, co se tam odehrálo, volby věru nebyly.

Říkám to zcela odpovědně, viděla jsem to na vlastní oči, protože jsem se zúčastnila mezinárodní mise, která tyto takzvané volby sledovala.

To, co 15. října v Ázerbájdžánu proběhlo, mohlo jako volby vypadat: zasedaly volební komise, vydávaly hlasovací lístky, přicházeli voliči, ti, kteří byli zapsaní ve volebních seznamech, zašli do kabinky, zaškrtli jednoho z osmi kandidátů, zalepili lístek do obálky a hodili ho do urny.

Jenže to, co se dělo předtím a potom, nemělo se spravedlivými volbami nic společného. Podle odhadu jedné z nevládních organizací nebyly v seznamech zapsány statisíce voličů - a sama jsem na jediném volebním místě viděla desítky lidí, kteří nemohli volit, protože nebyli zapsáni v seznamu, ačkoli v místě bydleli a dostali patřičnou pozvánku.

Prohlášení OBSE bohužel nezklamalo jen nás, ale ještě daleko víc Ázerbájdžánce, kteří doufali v mezinárodní zastání

Předvolební kampaň probíhala ve znamení jediného kandidáta, Ilhama Alijeva, syna dosavadního ázerbájdžánského prezidenta. V hlavním městě Baku se nemohl chodec na ulici ani na pět minut vyhnout pohledu na Alijeva mladšího či staršího, případně na oba. Obrovské billboardy a předvolební plakáty Ilhama Alijeva visely na každém kroku, vypadalo to, jako by byl zvolen už předem.

To, co jsme viděli v krajských komisích, které měly přijímat protokoly se součty hlasů z volebních okrsků, přesahovalo naši středoevropskou představivost. Na mnoha místech žádné komise nezasedaly a předsedové okrskových komisí přicházeli rovnou za předsedou krajské komise, a společně s ním vyplňovali formuláře, ze kterých se údaje přenášely elektronicky do Ústřední volební komise.

Neposílaly se tedy většinou skutečné počty hlasů pro jednotlivé kandidáty, ale čísla, na kterých se oba předsedové dohodli v zavřené kanceláři, do které žádní pozorovatelé neměli přístup.

Místní lidé, kteří ve volebních okrscích zastupovali opozici, jak velí ázerbájadžánský volební zákon, až na výjimky nemohli pořádně kontrolovat, jak se sčítají hlasy, a skoro vůbec už ne, jaká čísla se vlastně posílají Ústřední volební komisi.

Ty, kteří odmítli podepsat protokol, protože s postupem, jaký jsem popsala, nemohli souhlasit, začala hned druhý den po takzvaných volbách zatýkat policie a násilím, například bitím, je nutila, aby protokol podepsali dodatečně.

Bylo nás v Ázerbájdžánu z Česka osmnáct a většina z nás byli hodně mladí lidé. Sjížděli se druhý den z celé země, zešedlí únavou, protože v noci místo spánku seděli tam, kde měly zasedat a většinou nezasedaly krajské komise. A všichni do jednoho opakovali, že to, co viděli, nebyly volby.

Proto nás neobyčejně zklamalo, když představitelé mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě prohlásili, že volby sice v mnoha ohledech nedostály mezinárodním požadavkům, ale neřekli jasně, že tak zmanipulovaný proces se zfalšovanými čísly nelze uznat za řádné volby.

Prohlášení OBSE bohužel nezklamalo jen nás, ale ještě daleko víc Ázerbájdžánce, kteří doufali v mezinárodní zastání. Jak teď mají věřit, že mezinárodnímu společenství opravdu jde o demokracii, a ne jen o ropu, kterou jejich země oplývá a ze které obyčejní lidé v Ázerbájdžánu nic nemají?