Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Zdeněk Lukeš historik architektury

Na Štědrý den odpoledne jsme byli na obvyklé vánoční procházce.

Chodíme vždy z naší letenské ulice dolů do Stromovky a pak dozadu na Trojský ostrov a dále přes lávku do Tróje. Tady zabočíme podél Vltavy a dojdeme až ke vstupu do zoologické zahrady.

Tam se nachází hospůdka, kde si dáme čaj, a pak se stejnou cestou vracíme zpět. Ale někdy, když už je málo času a blíží se štědrovečerní večeře, dáme přednost autobusu.

Tohle každoroční vánoční putování má u nás tradici. Když jsem byl malý, chodil jsem s tátou stejnou trasu. Tehdy to bylo trochu složitější - ostrov s Trójou ještě nespojovala visutá lávka, ale byl tam přívoz.

Od té doby podnikám tu cestu každoročně - nejdřív se svým tátou, dnes s vlastními dětmi

Lidé čekali na břehu, až starý nerudný převozník připomínající piráta s pomačkanou kapitánskou čepicí na hlavě a špinavými vousisky vyleze z boudy na břehu, uchopí rukama dlouhé bidlo, kterým se odrážel ode dna, a přejede na svém velkém prámu k nám na druhou stranu.

Pramice byla upoutána na řetězu, aby ji řeka nestrhla, ale proti silnému zimnímu proudu bylo vedení lodi dřina, starý pirát měl ale velkou sílu a dovedně pracoval se svou tyčí. My děti jsme ho obdivovaly, ale taky jsme se ho trochu bály, jak stál na zádi, napínal svaly a koulel přitom očima.

Nikdy nezapomenu na jednu naši vánoční cestu. Bylo mi tehdy asi deset a spolu s tátou jsme vyrazili poněkud později než obvykle - už se začalo stmívat, když jsme procházeli parkem.

Náhle se strhla vichřice, vítr svištěl, ohýbal staleté stromy a hnal nám ledové krystalky sněhu do očí. Utrmácení jsme dorazili k přívozu a chtěli se vrátit, protože nám bylo jasné, že v takovém nečase je starý převozník dávno doma. Náhle jsme zahlédli za temně se valící řekou světlo lucerny.

Převozník skočil do pramice a začal se bidlem odrážet ode dna. Černá voda hučela a točila se v divokých vírech, vichřice dula s plnou silou, měli jsme co dělat, abychom se udrželi na nohou.

Chtěli jsme se otočit a vrátit domů do tepla, ale bylo nám líto převozníka a jeho marné cesty v tom šíleném nečase. Volali jsme na něj, ať se vrátí, ale těžko nám mohl rozumět. Rval se dál přes řeku směrem k nám. Byly to nekonečné minuty, než překonal nejsilnější proud a loď dorazila k našemu břehu.

Petrolejku mu rozbil poryv větru, a tak jsme za naprosté tmy absolvovali cestu na druhý břeh. Ta trvala po proudu jen okamžik. Poděkovali jsme srdečně, převozník něco zahučel, vytáhl zkřehlýma rukama láhev rumu a mohutně si přihnul. Pak zamířil do své boudy na břehu.

A my pokračovali dál až k naší hospůdce. Tady bylo útulno a krásně teplo, dali jsme si čaj a čekali, až se vichr trochu uklidní. Zpět jsme jeli autobusem.

Od té doby podnikám tu cestu každoročně - nejdřív se svým tátou, dnes s vlastními dětmi. Převozník dávno zmizel a také počasí je většinou nějaké mírné, také sníh je o Vánocích v Praze spíš výjimkou. Letos tomu bylo naštěstí jinak.