Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

Zdeněk Lukeš historik architektury

Když listuji novinami nebo časopisy, objevuji často rubriky věnované modernímu bydlení.

Takzvaná seriózní periodika přinášejí stále tytéž obrázky: prosluněné pokoje s dokonalou podlahou, několika kusy exkluzivního nábytku, televizním oltářem, na stěně visí jen abstraktní obraz a jedna reprodukce Warhola. Knihovna s několika svazky pestrobarevných encyklopedií.

Vše. Nikde žádná nepravidelnost, natož zapomenuté papuče, koš plný papírů nebo pracovní stůl zavalený spisy.

Na ten obrázek dokonalé harmonie a absolutního pořádku vždy znovu a znovu hledím s úžasem. A vím, že to není jen fantazie designérů: takové byty skutečně existují. Existuje také celá kohorta architektů, kteří právě takové studené interiéry navrhují. Není mi jasné, pro koho.

Žijí tam snad duchové? Asi nikoli. Znal jsem jednoho výtvarníka, který žil v bílé rakvi. Z jakéhokoli narušení té nelítostné harmonie dostal okamžitě migrénu; odložili jste si na stůl tašku a už byl malér.

Přiznám se bez mučení, že tohle nesnáším. Kdysi jsem chodil na návštěvy k básníkovi a překladateli O. F. Bablerovi, který bydlel ve vilce na Svatém Kopečku u Olomouce. Jeho pracovna byla zavalena knihami, rukopisy, hrnky od kafe a změtí dalších neidentifikovatelných předmětů a přesto byl ten zdánlivě naprostý chaos krásný.

Můj oblíbenec výstřední francouzský hrabě Basile Comte de Ponour ve své teorii ponourismu rozpracoval tento princip. Jeho stavby byly záměrně nepřehledné, zádumčivé až pochmurné.

Na nerovných stěnách z hrubě otesaných kamenů se dobře pletly sítě pavoukům, mezerami ve zdivu jistě proudila všemožná další havěť, dřevěná podlaha praskala při každém kroku, nábytek byl starý, okna vysoká, aby se nedala snadno umývat. U stěn stály masívní police plné starých knih obdivuhodných formátů.

Bydlení to krajně nepraktické, ale nikoli nepohodlné. Ostatně místo televizoru byl dominantním prvkem interiéru velký krb.

Ponourismus měl kdysi své vášnivé přívržence. Ti prchali z prosluněných tříd lemovaných veselými hranoly vilek s blankytnými bazény do svého lesního království, kde ve vlhkém stínu dřímaly jejich starosvětsky rozložité domy opatřené nepraktickým cimbuřím a romantickými věžicemi.

Pak, bezpečně ukryti ve svém temném království, zvedli křepce vrzající padací most a oddělili se tak od aseptického světa lesklých magazínů a moderních designů.

Věru jim často závidím!