Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Adam Drda analytik BBC

Václav Klaus už je půl roku ve funkci českého prezidenta - poslanci a senátoři ho zvolili 28. února 2003.

Redaktoři MF DNES Klause požádali, aby sám zhodnotil své dosavadní působení. Hodnocení vyšlo včera: o prohrách se dotázaný nezmínil, zato úspěchy pěkně a přehledně shrnul hned v několika odstavcích.

Stojí tedy za to projít si je aspoň stručně jeden po druhém.

Prezident nejprve soudí, že úspěchem bylo "bezproblémové převzetí úřadu jako takového" a praví, že se snažil "soustředit na problémy naší země".

Obojí se však jaksi rozumí samo sebou - a člověk si marně snaží zodpovědět otázku, na co jiného by se měl prezident orientovat a jak by mohl úřad přebírat "problematicky".

Že by si třeba nedokázal najít spolupracovníky nebo by neznal meze svých pravomocí?

Kde se názory různí, tam Klaus zaujímá nezřetelné stanovisko

Za další své plus považuje Klaus dobré vztahy se sousedy - píše, že jeho politika položila "pevný základ pro další roky, zejména ve vztahu k naší blízké existenci v Evropské unii".

I v tom je potíž: je sice pravda, že české kontakty s nejbližšími státy jsou na slušné úrovni, ale nelze nezmínit, že je to do velké míry zásluha vlády, potažmo důsledek odchodu Miloše Zemana.

Aby se vztahy třeba s Rakouskem nezlepšily, když se z Prahy přestaly ozývat urážky a mustrování...

Diplomacie představuje spíš Klausovu slabinu. Sám zdůrazňuje své úsilí o vyváženou obhajobu českých zájmů ve vztahu k ostatnímu světu, "k velmocím, k USA na místě prvním".

Sám se pak oceňuje za to, jak realisticky se postavil k Evropské unii a ke kampani kolem referenda. Jenomže zájmem státu je v první řadě bezpečí obyvatel a cílem zahraniční politiky je vytvářet pro zajištění bezpečí co nejlepší podmínky.

Jinými slovy, co nejkvalitnější zakotvení v mezinárodním společenství, co nejbližší provázanost s důvěryhodnými silnějšími spojenci.

Český prezident nicméně během zásahu v Iráku zkomplikoval česko-americké vztahy, ne jen proto, že se v rozhodující chvíli distancoval od Spojených států, ale i proto, že se mu podle informací v tisku povedlo urazit amerického velvyslance.

Zároveň se ve svých aktivitách nemůže plně opřít o Německo ani o Francii, protože by musel přinejmenším zmírnit kritiku "evropského socialistického superstátu".

Kdyby tedy diplomacie závisela jen na Klausovi, zůstala by zřejmě Česká republika jakýmsi těkajícím útvarem bez pevných spojenců a klíčových vazeb, zůstala by v pozici, kterou si nemůže dovolit vzhledem ke své poloze, ani k ekonomickému výkonu.

Prezident v neposlední řadě považuje za svůj úspěch snahu "být mezi občany, naslouchat jim, hovořit s nimi".

Nelze pochybovat, že Klaus naslouchá pozorně - tam, kde se názory různí, zaujímá nezřetelné stanovisko, jako před referendem o vstupu do unie, kdy pro jistotu neřekl, jak bude hlasovat.

Je-li jasný převládající postoj, zařídí se podle toho: v domácí politice se to projevuje například snahou co nejvíc minimalizovat udílení milostí, za které byl tolikrát kritizován Václav Havel.

Klaus chtěl být 'prezidentem všech', ale jako by to platilo jen pro masu, nikoli pro neznámého jednotlivce v nouzi

Přitom právo rozhodovat o individuálních lidských osudech je zřejmě největší výsada, kterou hlava státu drží. Nevyřízených žádostí o milost jsou už stovky, každá vyžaduje pečlivé zvažování a ověřování.

Klaus však již dopředu prohlásil, že bude s milostmi šetřit, odebral jejich posuzování ministerstvu spravedlnosti a sdělil, že chce o všech rozhodovat sám, což bez rozsáhlého specializovaného týmu nemůže stihnout, ani kdyby se nevěnoval jiné agendě.

Naznačuje to nepříjemnou věc: Klaus chtěl být "prezidentem všech", ale jako by to platilo jen pro celek (masu, dav), nikoli pro neznámého jednotlivce v nouzi.

Půlrok je nicméně krátká doba pro hodnocení, byť byl nabitý událostmi. Dosud je Václav Klaus korigován vládou, jejíž zaměření s jeho názory nesouzní.

Rozhodující chvíle jeho prezidentsví nastanou, pokud se kabinet Vladimíra Špidly zhroutí.