Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Petr Fischer analytik BBC

Úspěšné referendum o vstupu České republiky do Evropské unie se příliš neslavilo.

Předseda Senátu Petr Pithart to vysvětlil tím, že okázalé veselice na počest velkých politických kroků nejsou v povaze Čechů.

Jednoznačný názor na vstup do EU Klaus nevyjádřil

Nespoutaná přirozená radost není národu jaksi vlastní, zato skepse a descartovská pochybnost českomoravskému živlu prý dokonale přirostla k srdci.

Pithartově sondě do mentality a charakteru národa velmi přesně odpovídá i reakce prezidenta republiky, který si dával hodně načas než svým občanům možná trochu škodolibě sdělil, že rozhodli jediným možným způsobem, protože "ne" nebyla žádná alternativa.

Kolem Klausova váhání, jež jak řečeno odpovídá české povaze, se strhla malá politická aférka, to když si místopředseda vlády Petr Mareš v českém vysílání BBC otevřeně postěžoval, že prezident by po takové události jako bylo referendum měl být více vidět.

Vyvrcholení skandálků, jak se v Česku už stalo zvykem, byl spor o Českou televizi, která nevyšla vstříc prezidentovu přání a nepustila ho do vysílání v rozsahu a čase, který si představoval.

Upřímně řečeno, hlava státu by při podobné příležitosti měla být na obrazoce vítána vždy, a těžko si představit, že by nepoměrně uctívanější předchůdce Václava Klause musel s televizními producenty vyjednávat o vysílacím čase.

Na druhé straně není sebemenších pochyb o tom, že Klausovi se do veřejného chválení úspěchu vlády moc nechtělo, zvlášť když se do kampaně před referendem prezident prakticky nezapojil a dodnes nedokázal otevřeně říci ani to, zda volil pro, nebo proti.

Na obě strany

Prezident Klaus svůj postoj obhajuje demokratickým právem na tajemství tajné volby, což zní přesvědčivě, kdyby ovšem Klaus už dříve neprozradil skutečnou motivaci svého skrývání.

Čestný předseda ODS chce být prezidentem všech, těch, co řekli ano, i těch, kteří volili ne. A nerad by si rozházel někoho přiznáním, že jako ústavní hlava stál v rozhodující chvíli vůči určité skupině lidí na opačné straně.

Je to zcela v souladu s tím, co Klaus deklaroval před prezidentskou volbou, kdy sliboval všeobjímající pochopení pro každého.

S Klausovými sliby nakonec ladí i jeho chladný přístup ke kampani před referendem. "Budu prezidentem aktivním, ne však aktivistickým," prohlásil Václav Klaus před oběma komorami parlamentu ve Španělském sále.

Navíc jeho kritika bruselských poměrů je dostatečně známá, pokřik všech, kteří prezidentovi vyčítají malou účast v jedné z nejdůležitějších chvil po listopadu 1989, je proto spíše výrazem vlastních představ kritiků o výkonu funkci prezidenta než napadáním Klausovy nekonzistence.

Semeniště zla

V jedné věci je ale třeba dát všem kritikům prezidentova počínání za pravdu. Když už se Klaus rozhodl nebýt aktivistickým a být se všemi, bylo by lze požadovat, aby ve svém snažení důsledně vytrval.

Leč hlava státu místo toho velmi často vypadne ze slibované rovnováhy a svým neopakovatelným způsobem rýpne do politických soupeřů, jakoby náhodou zrovna ve chvílích, které rozhodují nejen o bytí či nebytí vlády, ale i o budoucím pobytu Česka v Evropské unii.

Pokládat dál otázku, jak prezident hlasoval, už postrádá smysl, protože tato snaha byla od začátku úplně zbytečná.

Za Václava Klause dostatečně silně mluvily jeho předchozí výroky, které v Bruselu vidí semeniště novodobého, postkomunistického zla. Jedno vynucené "ano" na tom nemůže nic změnit.

Pytel špatných zpráv

Chybějící mluvící hlava prezidenta na televizní obrazovce je ta veselejší podoba referendového echa.

Silnější a nutno podotknout, že i méně zábavné ozvěny plebiscitu nabídla v týdnu prakticky všechna česká média, která nahlé začínají šířit všemožné Jobovy zvěsti, související s odhlasovaným vstupem do Evropské unie.

Po vstupu do sjednocené Evropy přijdou o práci dvě tisícovky celníků a další dvě tisícovky špeditérů, kteří navíc ztratí tučné zisky.

Z pytle špatných zpráv se vysypal i seznam restů, které musí Česko do května příštího roku odstranit, aby do unie skutečně mohlo vstoupit.

Co řekne Brusel na IPB

Ta úplně nejhorší ozvěna přišla v pátek, kdy se na titulní straně Lidových novin objevila šokující zpráva, že státní pomoc bankám porušuje pravidla Evropské unie a že česká vláda ještě bude mít před vstupem do unie co dělat, aby u Evropské komise stamiliardové injekce zpětně obhájila.

Je to bezesporu největší mediální rána, kterou česká vláda dosud v souvislosti s přípravou vstupu dostala.

Bude-li Evropská komise skutečně podrobně zkoumat oprávněnost pomoci pro banky, snadno dojde k závěru, že vládní záchrannou akci často doprovázely podivné okolnosti.

Nejvíce potu vláda nechá na obhajobě rozsahu státního angažmá v Investiční a poštovní bance. Sanace IPB přijde na více než sto miliard korun, což samo o sobě musí nabudit pozornost bruselských komisařů.

Brusel ale de facto nemůže popřít, že zásah vzhledem k neúnosným poměrům v bance byl nutný, i když kabinet bude jen těžko vysvětlovat, proč dal tak exkluzivní podmínky odkupu jedné belgické finanční skupině, aniž by bral ohled na to, co to udělá se státními financemi.

Ale dá se říct, že něco takového odporuje pravidlům unie? Není to jen více méně špatná politická volba ve chvíli, kdy se prostě muselo jednat rychle, protože zapojení IPB do české ekonomiky bylo příliš veliké?

Dvojí metr

Na bruselském přezkumu státní pomoci českým bankám je podivných hned několik okolností.

Předně to, že k němu dochází až po podpisu přístupové smlouvy, což samozřejmě vyvolává otázku, proč tento problém obě strany tak dlouho odkládaly.

Druhá okolnost souvisí s tradičním podezřením na používání dvojího metru.

I jiné země před vstupem do EU prováděly rozsáhlou sanaci bankovního sektoru, s velkou bankovní krizí se například na začátku 90. let potýkalo Švédsko, a před jeho vstupem do EU v roce 1995 nikdo použitou strategii příliš nezpochybňoval.

Ať už ale zkoumání bude probíhat jakkoliv, je prakticky nepředstavitelné, že by banky musely hromadně vracet peníze, které dostaly na záchranu od státu.

Evropská komise by v takovém případě musela převzít odpovědnost za chaos na trhu a v celém českém hospodářství, který by tento postup vyvolal.

A takový balvan si na záda nevezmou ani ostří hoši z týmu komisaře Montiho, natožpak česká vláda.