Poslat stránku emailem		Verze pro tisk

		Ondřej Štindl analytik BBC

'Česká veřejnost v těchto hodinách činí nejdůležitější politické rozhodnutí od roku 1989.'

Rivalové se začátkem roku 2003 vystřídali v čele státu

Podobná konstatování zazněla vpředvečer referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii mnohokrát a projednou je možné vyslovit s takto většinově vyjadřovaným míněním souhlas.

Ze srovnání s událostmi, které provázely zhroucení komunistického režimu v někdejším Československu, navíc vychází, že současné referendum přinese rozhodnutí jaksi kvalifikovanější.

Koneckonců před třinácti lety na náměstích spolurozhodovala aktivní menšina, jejíž politický program nešel hlouběji, než k jakémusi vágnímu odmítnutí pozdně normalizační reality.

Kdo chce rozhodovat o tom, zda něco přijmout, se ale musí přece jen pustit do úvah trochu komplexnějších.

Nedá se ovšem říci, že by česká veřejnost a politika ve svých úvahách o perspektivách české společnosti od roku 89 pokročila od mlhavosti ke konkrétnosti.

Ta mlha se během třinácti let jen stala trochu řidší, spolu s konturami budoucích úkolů, problémů a možných krizí z ní však vystupují různé chiméry, které si s sebou svobodná česká politika posledních třináct let táhne.

'Suverenitu ztratí kdo ji ztratit mají'

Česká popřevratová politika byla často vnímána jako střet dvou koncepcí, zosobněných dvěma prezidenty - Václavem Havlem a Václavem Klausem.

Střídání na pražském Hradě a následné stažení se Václava Havla do ústraní ten střet zatlačilo do pozadí, nicméně v týdnu před referendem se dávná rivalita připomněla.

Oběma prezidentům se totiž podařilo velice zhuštěně vyjádřit základní postoje k unii, které jsou mezi českou veřejností rozšířené.

Václav Havel během koncertu na pražském Václavském náměstí vyjádřil naději, že vstupem do unie bude omezena moc lidí, kteří mají blízko k hopsodářské kriminalitě a jejich politických patronů.

O suverenitu vstupem do Evropské unie podle Havla přijdou ti, kdo by o ni přijít měli.

'Ztráta suverenity smutným důsledkem'

Václav Klaus oproti tomu ztrátu suverenity vnímá spíš jako smutný důsledek vstupu, v rozhovoru pro Lidové noviny řekl, že by bylo lepší, kdyby Česko mělo šanci užít si plnou samostatnost déle.

V pondělním Interview BBC pak volil daleko ostřejší slova. Stalo se tak v reakci na výrok lékaře profesora Pavla Pafka, který vyjádřil uspokojení nad tím, že se po vstupu do unie rozhodování přenese z rukou české politické reprezentace, která se podle něj příliš řídí stranickými zájmy.

Klaus nejdříve řekl, že co do snahy naplnit stranické zájmy není rozdíl mezi českými a evropskými politiky. Prezident pokračoval: "Ale ta jeho bytostná radost, že už o něm nebude rozhodovat nikdo v této zemi, se kterou on už se pravděpodobně neidentifikuje..."

"On ji musí mít strašně nerad. On nás Čechy, kteří tady žijeme v tomhle městě a v této zemi, musí asi nenávidět, protože jinak by si nemohl přát, aby za nás rozhodoval někdo jiný," řekl prezident Klaus.

Značný emocionální náboj těchto slov, stejně jako to, že profesor Pafko je Slovák, čímž prezidentovy výroky mohou získavat ještě další rozměr, teď ponechme stranou.

V něčem totiž tento Klausův výrok sumarizuje prezidentovo politické krédo a to ho činí nejvíce zajímavým.

Václav Klaus pomohl tomu, aby se v českém prostředí etablovaly politické strany, jednu z nich - a to velice významnou - založil, obojí jistě patří mezi jeho zásluhy.

A odmítnutí představy, že stranickost je hlavním neduhem české parlamentního systému, je také na místě.

Fetišizace politické reprezentace

Emocionální výpad, v němž prezident obvinil lékaře z toho, že jeho skepse ke schopnostem místních politiků dokládá nenávist k národu jako celku, je však projevem jednoho dlouhodobého Klausova omylu, jímž je jistá fetišizace politické reprezentace, která vychází ze svobodných voleb.

Parlament a jím odhlasovaná vláda jsou pro Václava Klause výsostným výrazem vůle lidí a pokud se musí o rozhodovací pravomoce dělit s někým jiným nebo pokud se nějaké rozhodování děje bez vazby na volenou reprezentaci nebo se někdo snaží politiku volených zástupců zvenčí korigovat, je to projev určité nesvobody, něco se děje lidem jaksi přes hlavu.

To platí třeba i o samosprávách, v zavedení krajů, které přinese omezení pravomocí centrálních úřadů, viděl Klaus jakési rozmělnění demokracie, která má být provozována jaksi centrálně a z Prahy.

Pokud tedy na nepříliš obratně formulovanou kritiku reaguje výrokem typu: kdo má něco proti parlamentu, nenávidí lid, není to nějaký úlet, ale spíš potvrzení kontinuity postojů.

Obavy ze ztráty suverenity před referendem zaznívaly z mnoha stran a byly vyjádřeny v mnoha textech.

Někdy to ovšem byly obavy založené na trochu naivním předpokladu, že v referendu se bude volit mezi omezenou suverenitou v unii a plnou suverenitou mimo ni.

Tak ovšem otázka nestojí, země velikosti České republiky, která se nachází v místě, kde se tradičně střetávají zájmy mocností, může jen sotva být plně suverénní.

Česká republika má však v tuto chvíli to štěstí, že si může vybrat tu "sféru vlivu", do níž bude patřit. Může to být Evropská unie. A také nemusí.

Pokud se ale lidé chtějí rozhodnout v tomto smyslu, měli by přijmout i to, že jejich země bude mít jiného patrona, a že ten vůbec nemusí český národní zájem ctít víc než démonizovaní bruselští byrokrati.

Nové koště má mést lépe

Vraťme se však ještě krátce k výroku Václava Havla o unii jako prostředí, kde se přestane dařit velké hospodářské kriminalitě, kde o suverenitu přijdou ti, kdo by o ni přijít měli.

To je výraz trochu jiných iluzí, v českém prostředí vpodstatě tradičních.

Sdílí je ta její část, která cítí odcizení od politické reprezentace, jež v jejích očích sleduje jenom vlastní a často temné zájmy a jednou za čtyři roky si pro to nechá vystavit jakousi legitimaci.

Evropská unie má v jejích očích sehrát roli jakéhosi nového koštěte, které všechny ty zlořády vymete.

Členství v Evropské unii jistě českou politiku změní, nicméně se nedá čekat, že by ji připravilo o některé charakteristické rysy, které se s ní táhnou daleko déle, než posledních třináct let.

A mezi ně patří i jistá malichernost, sebestřednost a kabinetní styl. Dost možná se tedy ukáže, že i v tomto ohledu byla - tentokrát pozitivní - očekávání, jež někteří lidé s unií spojovali docela přehnaná.

Výměna rolí

Ze slov obou prezidentů - bývalého i současného - nakonec vyplývá jedna zajímavá věc. Na začátku devadesátých let bylo pro Václava Havla charakteristické jisté - především mezinárodně politické - kutilství.

Přicházel s různými nevšedními a mnohdy také nerealistickými nápady typu souběžného rozpuštění NATO a Varšavské smlouvy.

Oproti tomu Vácalv Klaus prosazoval to, čemu říkal standardní evropská politika ve standardní evropské zemi.

Po letech to někdy působí jako by si oba rivalové prohodili roli - Václav Havel na straně standardních evropských institucí a Václav Klaus jako patron obhájců specificky českých cest.