Adam Drda
Dosud v Česku nebylo zvykem, aby se uchazeči o prezidentský úřad představovali poslancům a senátorům.
 |  |  |  |  | | | Prezidentství je úřad, ne místo pro osobní sympatie či antipatie. | |  |  | Petr Pithart |  | Před pěti lety dokonce zákonodárci nedali souhlas k vystoupení jediného konkurenta Václava Havla, kandidáta komunistů Stanislava Fischera, a tak za něj připravenou řeč četl šéf poslaneckého klubu.
Teď, zdá se, přišla jiná doba - kandidátů je několik, měli by se tedy ukázat. Jenže všechno má svou otázku: Za prvé není jasné, pro koho budou kandidáti své řeči pronášet.
Pro zákonodárce-volitele? Ti jsou přece se záměry všech nominovaných dávno obeznámeni a na poslední chvíli těžko nějak změní názor. Většina z nich se navíc shoduje, že z první volby prezident nevzejde.
Půjde tedy o řeč pro občany? Mohlo by jít, avšak není jasné, k čemu jim bude, když stejně do celé záležitosti nemohou zasáhnout.
Zde se jistě dá vznést námitka - projevy budou gestem slušnosti, kandidáti jimi dají najevo vzájemnou odlišnost a jistý závazek, řeknou, co budou dělat.
Debata dvou potencionálních prezidentů v televizi Prima nicméně ukázala, že ani tomuto požadavku by uchazeči asi nedovedli dostát.
Jako by se Petr Pithart a Jaroslav Bureš od sebe prakticky nelišili, jako by se snažili být co nejméně kontroverzní a říkat jen to, co žádné politické straně nebude vadit.
Oba prohlásili, že by své kroky v úřadě více než Havel probírali s ostatními ústavními činiteli a zdůraznili, že prezident musí respektovat rozložení sil ve sněmovně, bez ohledu na to, zda se mu líbí.
Shodli se v tom, že není třeba upravovat prezidentské pravomoce, ale slíbili, že by udělovali milosti až po konzultaci s ministrem spravedlnosti a jmenovali guvernéra České národní banky teprve poté, co by našli shodu s vládou.
Oba rovněž soudí, že nelze ignorovat zástupce KSČM, jak to činil Václav Havel - Pithart o prezidentství řekl: "Je to úřad, ne místo pro osobní sympatie či antipatie."
Velmi podobně se už delší dobu vyjadřuje i další vážný uchazeč, Václav Klaus.
Potíž je v tom, že ačkoli takové výroky dobře znějí partajním uším, nejsou zrovna nejslibnější, pokud jde o kvalitu demokracie - a lze také pochybovat, zda by se jimi kandidáti vůbec řídili.
Ústava dává prezidentovi pravomoce proto, aby zastával určité místo v celkovém systému, aby byl nenahraditelnou položkou v dělbě moci.
Typické je to třeba u centrální banky - jelikož významně ovlivňuje ekonomiku a provádí mimo jiné bankovní dohled, nemá být principiálně závislá na vládě.
A je otázka, zda si prezident nemá při sledování takové nezávislosti raději prosadit svou, než usilovat o dohodu s vládou za každou cenu.
Podobné je to s udělováním milostí - ústava dává prezidentovi v tomto ohledu svrchované právo, protože by měl být pod menším vlivem okamžité veřejné nálady, než třeba premiér nebo ministři.
Celkově shrnuto, prezident v českém ústavním systému nemá být ve vleku stran ani ve válce s nimi, ale má se při výkonu pravomocí řídit tím, co považuje za dobré: a pokud například jako Václav Havel nemá komunistickou stranu za demokratickou a seriózní, není důvod, proč by měl něco probírat s jejími zástupci.
Začíná se zdát, že přímá volba hlavy státu by navzdory všem rizikům měla za stávající situace jisté výhody: kandidáti by museli museli doslova "s kůží na trh", museli by se proti sobě navzájem vymezit a projevit určitou dávku odvahy.
Teď se jejich názory s blížícím se datem volby spíše sjednocují. Podle zmíněného průzkumu agentury TNS Factum je pro přímou volbu skoro 87 procent lidí - a tohle setrvalé číslo je možná důležitější, než preference jednotlivých kandidátů.
Vzhledem k tomu, že tento způsob volby podporují všechny strany, bylo by možná dobré, kdyby konečně přistoupily k činu a začaly přímou volbu společně intenzivně připravovat. |