Připravil Michal Růžička
Manželka britského premiéra Cherie Blairová plní od včerejška zpravodajství britských médií. Může za to písnička, kterou zazpívala na univerzitě v čínském Pekingu.
Proč zpívá, když to neumí, ptají se kritici. Zpěv a hudební produkce ale k tradici britské politiky patří...
Politici mívají kolem sebe houfy poradců, a přece se čas od času neubrání - v naději, že ukáží špetku lidskosti, začnou veřejně zpívat, hrát na hudební nástroj, veršovat. A to i přesto, že to neumí, přesto, že následky většinou bývají spíše rozpačité.
Možná i proto Tony Blair, bývalý člen hudební skupiny Ugly Rumors, v Pekingu zpívat odmítl. Studenti totiž vyzvali původně jeho, ale Tony předal mikrofon pohotově ochotné manželce Cherie, která zazpívala klasiku Beatles 'When I'm 64'.
Beatles v podání Cherie Blairové
Za ochotu na žebrotu - premiérova žena to nyní odnáší. Dostává co proto nejen od břitkých komentátorů, ale i od politiků. Liberálně demokratický poslanec Lemby Topic se chlubí, že on zná zásady dobře:
"V politice existují tři pravidla pro hudební vystupování na veřejnosti. Číslo jedna: musíte být dobří. Číslo dvě: musí to být myšleno jako legrace. Číslo tři: musíte tím vydělávat peníze na charitu. Pokud se týká Cherie, ona porušila již pravidlo číslo jedna. Neumí zpívat," říká Lemby Topic, který vynalezl způsob, jak pravidla obejít - nezpívá, hraje na harmoniku.
Satičtí konzervativci
Výkon Cherie Blairové v Pekingu ovšem připomněl pamětníkům především umělecké výkony konzervativců z devadesátých let.
Peter Lilley, někdejší ministr sociálních věcí, na výroční konferenci konzervativců, kterak hudebně útočí na Novou Labour.
"Rapující" Peter Lilley
Na motivy operetní autorské dvojice Gilbert Sullivan, básnila Virginia Bottomlyová, členka kabinetu konzervativců, která ve své verzi zesměšňovala Tonyho Blaira a jeho stranické kolegy.
Virginia Bottomlyová
Tato a mnohá další vystoupení skončila jen trapnými úšklebky a ironickými poznámkami kritiků. Zpěv ale může stát politika i křeslo, jak ukázal někdejší ministr pro Severní Irsko Peter Brook.
Špatné načasování
Ministr Brook zazpíval v televizní show 'Clementine' krátce poté, co Irská republikánská armáda zabila v Severním Irsku osm lidí.
Peter Brook
O několik dní později toho příležitostný zpěvák velmi litoval. Veřejně, před poslaneckou sněmovnou: "Chtěl bych se omluvit za své chování všem rodinám obětí bombového útoku, vám poslancům i celé společnosti."
Tato omluva nakonec nestačila, a Peter Brook odkráčel do historie.
Také labouristé se v minulosti pokoušeli sbírat politické body zpěvem. Nejednou, a neméně rozpačitě jako jejich političtí rivalové:
Někdejší předseda labouristů Neil Kinnock se v roce 1990 pokoušel strhnout sjezd Národní unie farmářů.
Neil Kinnock
Co je to ovšem proti známému labouristickému rebelovi, který se nedávno proslavil odporem proti válce v Iráku. Tony Ben dokonce vyrobil cédéčko, na němž jsou zhudebněny jeho parlamentní projevy, kterých si nejvíce cení.
Statečná Cherie
Má se tedy manželka Tonyho Blaira Cherie za co stydět? Historie ukazuje, že i v případě manželek politiků vždycky může být po hudební stránce ještě hůř. Manželka bývalého filipínského prezidenta Marcose Imelda totiž nazpívala celou sérii skladeb dobrovolně.
Imelda Marcos
Začínají se objevovat už i takové komentáře, které laskavě tvrdí, že na rozdíl od politiků, kteří doufají v populistickou sílu zpěvu, zpěv Cherie Blairové byl spíše výrazem statečnosti. Zpívala přece proto, že ji v tom manžel, ministerský předseda, nechal.
|