Petr Fischer BBC, Londýn

Je to materiál jak dělaný pro operu. Ztracená láska, vpletená do temného politického prostředí intrik. To byla vždy podstata opery Lorin Maazel, skladatel a dirigent

Román 1984, vize střetu jedince a totalitního systému anglického spisovatele George Orwella, je jedna z nejvlivnějších knih minulého století.

Doublethink, Newspeak - hesla jako Svoboda je otroctví, Mír je válka, nenávist je láska, zná celý svět.

A pochopitelně dnes velmi aktuální kontrolní síla televize a vymývání mozků, to vše zosobněné v postavě Velkého bratra.

V Londýně, na jevišti Královské opery v Covent Garden se 3. května odehrála světová premiéra opery, složené podle Orwellovy knihy. Napsal ji americký dirigent Lorin Maazel.

Debut v 75 letech

Lorin Maazel, v současnosti umělecký šéf newyorských filharmoniků, patří k dirigentské světové třídě už tři desetiletí. Nikdy ale nenapsal větší hudební dílo, natožpak operu. 1984 je jeho operním debutem, v pětasedmdesáti!

"Je to materiál jak dělaný pro operu. Ztracená láska, vpletená do temného politického prostředí intrik. To byla vždy podstata opery," vysvětloval Maazel na zkouškách a připomínal třeba příběh Verdiho Toscy.

Maazel své dílo nekomponoval lehce, trvalo mu to s přestávkami několik let. Od začátku bylo pro něj důležité najít slušné libretisty, což se mu v případě básníka J. D. McClatchyho a spoluautora muzikálu Producers, Thomase Meehana, určitě povedlo. Libretu nechybí vtip, cit pro rým a rytmus.

Rytmus a hudba románu

Pro Maazela byl ale klíčový režisér - Robert Lepage, Kanaďan, známý svými filmy a divadelními experimenty, mimo jiné i režií shakespearovské opery Bouře, britského skladatele Michaela Nymana. Také Lepage považuje Orwellovu knihu za ideální námět k opeře.

Maazel své dílo nekomponoval lehce, trvalo mu několik let

"Román je pochopitelně sdělován prostřednictvím dialogů hlavních postav, ale hodně to vypráví i ambience, atmosféra, myslím, že je to mimořádně muzikální dílo, chápu, že hudebníky tak přitahuje. Je tu ten temný opar, odpor vůči systému, rytmická struktura románu," vypráví kanadský režisér.

Lepage si velmi dobře vzpomíná, jak v sedmdesátých letech román 1984 zpracoval David Bowie na desce Diamond Dog. Orwellovskou inspiraci dostala na desku London Calling i punková kapela Clash.

Hudební houpačka

Lorin Maazel nasadil ve své operní kompozici od začátku temné tóny.
Operu otevírá skandovaný výlev nenávisti lidu, před očima televizního velkého bratra.

Režisér Lepage a scénograf Carl Fillion už tady naznačují, že jejich dynamické a velmi moderní čtení temného světa totalitní Oceánie bude stát divadelně zato.

Silný sbor vzápětí přeteče do hudebně slabších míst, v nichž Maazel nezapře svou životní dirigentskou zkušenost. Míchá různé autory, chvíli je slyšet jeho oblíbený Mahler, vzápětí náznaky až schönbergovské, následuje kabaretní až filmová hudba, dokonce muzikálový tón.

Posluchači se z této směsi na začátku nemohou zbavit rozpaků. Je to jako na hudební houpačce.

Všechny výhrady však mizí od chvíle, co do popředí vystupuje milostný příběh Winstona Smithe (zpívá ho britský baritonista Simona Keenlyside) a mladé Julie (známá americká sopranistka Nancy Gustafson), který končí pod mučícími stroji oceánské mašinérie.

Tóny zlomených

V druhé půlce opery Maazel našel to, co mu chybělo na začátku - spojovací prvek. Je jím hudebně působivé vykreslení temných zákoutí lidské duše, v nichž pod tlakem mučidel láme kantovský základ etiky, přeložený v orwellovské hře jako - "co nechceš činiti sobě, nečiň druhým".

Světová premiéra v Covent Garden proběhla 3. května

Zoufalý Winston posílá krysy na Julii, Julie slibuje ty největší hrůzy Winstonovi.

"Bylo to v pořádku. Všechno bylo v pořádku. Boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra."

Závěrečná slova Orwellova románu, kterou ještě v árii Miluji velkého bratra umocňuje jemně emotivní výkon Simona Keenlysida, zněla už do publika pevně přesvědčeného o tom, že Maazelův operní debut se vydařil.

Jeho vlastní produkci, do níž Maazel vložil 400 tisíc dolarů, opera v Covent Garden platila jen zpěváky a orchestr, se tak po šesti londýnských reprízách (poslední 16. května) otevírá cesta do světa.

"Nabídek," říká autor, "je dost, asi 22. Jen jsem chtěl nejprve vědět, jestli jeho dílo obstojí v operním domově."

A tím je pro Maazela právě Covent Garden.