|
Umělci chtějí vládu jako patrona umění | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Britští umělci chtějí, aby vláda více podporovala umění. A tak se před volbami snaží voličům a politikům připomenout, že podpora kultury se vyplatí všem. Anthony Gormley, jeden z nejúspěšnějších britských sochařů, říká: "Je důležité vědět, že umění nepotřebuje dotace, ono potřebuje patrony. A já si myslím, že jednou z odpovědností vlády je být patronem umění." "Protože umění nám poskytuje příležitost, jak velmi silně vyjádřit, že jsme naživu. Jak pocítit, jak se vlastně cítíme, a to je v životě velmi důležité." Silná neoslyšená lobby Politici na výzvu umělců reagovali překvapivě velmi vstřícně, tedy alespoň pokud jde o ochotu o takových věcech vůbec mluvit. V debatách radia BBC 3, které je svou skladbou velmi podobné české Vltavě, se objevila celá řada politiků, kteří předváděli své hluboké pochopení pro důležitou roli umění v životě společnosti.
Jde-li ovšem o konkrétnější sliby či představy, jak rozvoji kultury pomoci, je to "slabší". Všechny předvolební programy si vystačily s obecnými formulacemi, což umělce sdružené do lobbyistické skupiny Národní kampaň za umění (NAC) moc neuspokojilo. Čekali, že politici jejich výzvu, kterou formou vlastního volebního programu poprvé zveřejnili na konci ledna, vezmou vážně. Není to proto, že by umělci byli v britské společnosti marginální skupinou, která nemůže příliš ovlivnit výsledky voleb. Lidí, kteří se tak či onak kolem umění točí, je v Británii přes dva miliony. Oficiální čísla uvádějí, že každoročně tito lidé dokážou vytvoří díla v hodnotě 118 miliard liber, lidé z Národní kampaně za umění se kromě toho chlubí ještě tím, že jejich oblast roste čtyřikrát rychleji než celá ekonomika. Ale politici zřejmě usoudili, že jakési vstřícné gesto bude stačit, protože zejména labouristé asi nevěří tomu, že by je někdo nevolil jenom proto, že – když to trochu přeženeme - nedají peníze na baletní představení. Podpora uměleckého sebevědomí V Británii už více než 60 let existuje instituce nazvaná Arts Council, tedy něco jako Rada pro umění, která rozděluje peníze na projekty, podporuje divadelní soubory, orchestry, dává granty mladým začínajícím umělcům, jdou sem peníze částečně z rozpočtu, ale převážně z národní loterie.
"Když jsem byl mladý umělec, dostal jsem od rady 500 liber, což pro mne bylo strašně důležité, nikoli kvůli těm penězům jako takovým, ale byl to pro mne projev uznání, že moje práce má smysl, že ji lidé berou," vzpomíná sochař Anthony Gormley. Na příští tři roky je v Radě pro umění připraveno 412 milionů liber, tedy v přepočtu zhruba 17 miliard korun. V přepočtu tři celé rozpočty českého ministerstva kultury, které pochopitelně obstarává i řadu dalších věcí. Nezdá se to být zas tak málo... Na druhé straně Británie je co do počtu obyvatel skoro šestkrát větší než Česká republika. Lobbující umělci mají podobný dojem. Uznání ze státního Na jedné straně si pochvalují, že se objem peněz z rady v posledních letech zvýšil skoro dvakrát, na straně druhé se jim nelíbí, že ministr financí Brown zmrazil nárůst této částky na další tři roky, což pro některé instituce znamená reálný pokles příjmů. Také v Británii zaznívá tradiční argument českých pravicových politiků, že umění je trh jako každý jiný a že umělci se mají uživit sami. Zástupci umělců z NAC říkají, že nejde o placení umělců ze státního, ale o uznání role kultury a umění vůbec, o uznání komunitních projektů, udržujících společnost pohromadě, o uznání významu tvořivé činnosti po celý život. A to vše by podle NCA měli politici podpořit. Nejen slovy, ale i penězi. |
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||