Petr Fischer redaktor BBC

Duchampův Pisoár je kontroverzní dílo

Někdo by si možná vzpomněl na Piccasa, jiný na Warholovy sítografie s Marylin Monroe či Campbellovy polévky…

Pořadatelé britské Turnerovy ceny (Turner Prize) pro mladé umělce položili podobnou otázku pěti stovkám kritiků, kurátorů, umělců, zkrátka lidí z branže. Zvítězil pisoár Marcela Duchampa, dílo nazvané Fontána.

Je to šokující?

Je a není. Noviny, zejména ty konzervativní, vše zveličují a píší o šoku a podobně... Vždyť za Duchampovým pisoárem zůstaly i Picassovy Avignonské slečny a Guernica, Warholova Marylin a Matisse.

Pisoár Fontána porazil mimo jiné i Picassovu tvorbu

Ale Duchampův pisoár Fontána, jehož cena se mimochodem vyšplhala ke 2,5 milionu dolarů, sehrál v dějinách moderního umění skutečně velmi důležitou, možná opravdu revoluční roli.

"V tom, že od té doby se dá jako umělecké dílo vystavit úplně všechno," zeptal by se někdo. I tak by se to dalo říct. Ale je to možná přece jen trochu složitější.

Duchampův Pisoár

Marcel Duchamp vystavil sériový pisoár v roce 1917. Patřil ke generaci, která byla znechucená válkou a kapitalismem, protestoval proti establishmentu a jeho škatulkám, pisoár jako umělecký objekt byla samozřejmě hlavně provokace.

Umělec si vymiňuje absolutní svobodu v určování objektu

Duchamp jí ale řekl něco velmi podstatného pro moderní výtvarné umění:

Umělec si napříště vymiňuje absolutní svobodu v určování objektu, estetiky, kontextu, v jakém chce pracovat, a zároveň je to předzvěst umělecké reality, kterou dnes žijeme, v níž je gesto, myšlenka, souvislost mnohem důležitější než řemeslo.

Je to dobře vidět i na českých umělcích, jako jsou Milan Knížák, David Černý nebo Jiří David.

Pro Marcela Duchampa by ale bylo možná bolestné zjištění, že jeho provokace je dnes považována za klasiku, kterou obdivují obchodníci a lidé, jež on označoval za měšťáky.

Umění jako provokace?

Ale i to zjevně patří k příběhu moderního umění, toto pohlcování všeho provokativního, nového, překvapivého.

Matissovy obrazy neprovokují

Duchamp pořád pokládá otázku, zda libovůle umělců není moc velká. Dá se ještě vůbec hovořit o umění? Není to jen hra, gesto, laciný vtip? Stačí připomenout Srdce Jiřího Davida, které bylo většinově označeno za nevkus a kýč.

Ale to je přesně ono, co umělec potřebuje. Jeho provokace vyvolává reakci, a když někdo říká kýč, už tím musí něco konkrétního myslet. A pokud ne, pak ho to samotného usvědčuje z nezájmu a povrchnosti.

Moderní umění vyžaduje především současné myšlení, a kdo není schopen takto myslet, musí chodit na krajinky a zátiší, i když ani většiny z nich se bez rozumu neobejde.

Poselství pisoáru

I to je poselství Duchampova pisoáru, které je navíc silné ještě v jednom ohledu. Moderní umění je v každém směru politické.

Langlands a Bellová vytvářejí tzv. 'angažované umění'

V Británii je to pěkně vidět třeba u nominací na letošní Turnerovu cenu, kde se najde v dobrém slova smyslu angažované umění.

Snad nejtypičtější je to u Bena Langlandse a Nikki Bellové, kteří mimo jiné vystavují počítačovou simulaci úkrytu Usámy bin Ládina, nebo sérii reklamních tabulí NGO v Afghánistánu.

Bellovou a Langlandse při pobytu v Afghánistánu zaujalo, kolik nevládních organizací tu pracuje. A tak nachystali sérii fotografií s reklamní modrobílou plochou a slogany ('WIN – World In Need, COW – Childern Of War').

Sir John Tusa, ředitel uměleckého centra v londýnském Barbicanu, o jejich díle říká:

"Je ohromné, jak Langlands a Bellová identitu jednotlivých humanitárních agentur redukují na jeden znak či druh písma. Dává jim to univerzalitu a říká spoustu věcí."

"Ze všeho nejvíc to svědčí o byrokratizaci celého průmyslu humanitární pomoci, ukazuje to ale i odstup od lidí. A zatřetí to ukazuje, že tahle písmena ospravedlňují lidi, kteří je vlastní, ale vůbec nic to neříká lidem, kteří je přijímají."

I Langlandse a Bellovou lze brát jako provokátery. Budiž, ale zdá se, že jim nechybí duchampovský duch. A ten byl přece v průzkumu mezi odborníky označen za nejvlivnější uměleckou inspiraci moderního umění.