Daniel Kaiser zpravodaj BBC

Večer se sešli obyvatelé Drážďan u Semperovy opery

Vzpomínkové akce dosáhly letos daleko větší intenzity než kdykoliv předtím, dokonce i ve srovnání s padesátým výročím v roce 1995.

Zvon z chrámu Panny Marie, zvaný Frauenkirche, se v neděli rozezněl poprvé po šedesáti letech.

Tato barokní dominanta Drážďan během spojeneckých útoků vyhořela, o dva dny nato se zřítila její konstrukce.

Východoněmečtí komunisté tu nechali stát ruiny jako memento války, až po opětovném sjednocení země začala sbírka na obnovu Frauenkirche tak, aby se chrám právě teď mohl znovu vysvětit.

Směřování k budoucnosti

První bohoslužba byla ovšem jenom pro prominenty a pro zvané. Před chrámem se tísnily stovky místních.

"Bylo nám tenkrát čtrnáct, máme na tu noc pořád velmi živé vzpomínky. Naší rodině dům nevybombardovali, dům byl jenom poškozen, ale tady Inge, jejich dům dostal plný zásah," vzpomíná Magdalene Köbleinová.

Jsem ráda, že naše Frauenkirche zase stojí, za to jsme všechny moc vděčné Magdalene Köbleinová

"No, ale dneska jsem ráda, že naše Frauenkirche zase stojí, za to jsme všechny moc vděčné," dodává Köbleinová.

Svými slovy by asi udělala radost bývalému saskému premiérovi Kurtovi Biedenkopfovi, podle něhož si lidé sice chtějí zavzpomínat, také prý ale cítí vděčnost za to, že pak Drážďany znovu mohly vstát z popela.

Kurt Biedenkopf ve zkratce postihl to, o co šlo organizátorům z radnice a z církevních i uměleckých kruhů - nasměrovat energii vzpomínání do budoucnosti a vypadat přitom smířlivě.

Drážďanský establishment měl zřetelný strach, aby se město nedostalo do titulků hlavně jako rejdiště revizionistů a neonacistů.

Obavy se ale zčásti naplnily.

Neonacistické akce

Národnědemokratická strana Německa, která nedávno ve volbách do saského parlamentu získala senzačních 9 procent hlasů, totiž v centru Starého města uspořádala velkou demonstraci, přesněji řečeno pietní shromáždění.

Neonacisti ve svých projevech kritizovali zejména Američany

Akce měla zvláštní atmosféru. Z reprobeden duněly přeřvané Matoušovy pašije.

Dobrých pět tisíc radikálů, většinou v černém, čekalo na proslovy předáků. Šéf NPD Udo Voigt mezitím BBC vysvětloval, proč od Angličanů za bombardování Drážďan čeká omluvu.

"Nám jako národní straně bylo vždycky jasné, že my Němci nejsme pouze národem zločinců, ale taky obětí," prohlásil Voigt a dodal:

"Chceme doložit, že právě tady v Drážďanech Spojenci spáchali válečné zločiny. A už bychom také rádi slyšeli omluvu od Angličanů za to, co nám udělali."

Když pak začaly projevy, pouštěl se ale Voigt i další řečníci ještě víc než do Britů do Američanů.

Bombardování civilního obyvatelstva je prý konstantou americké politiky.

"Tehdejší zločinci už znova pouštějí bomby, například na nevinné Iráčany a Íránce," prohlásil řečník představený jako mladý kamarád z Rakouska.

Smuteční průvod i s hudebními tlampači se potom vydal na okruh městem.

Několik set, možná tisíců odpůrců neonacistů pochodu zkusilo zablokovat pochod NPD na Augustově mostě, policie je ale vytlačila.

Bílá růže

Tak aspoň na ně přes policejní kordon házeli láhve, pískali a skandovali. Policie oba znepřátelené tábory udržela od sebe a celkem v klidu.

Když se neonacisté rozjeli do svých domovů po Německu a na Drážďany padla tma, vyrazily do centra desítky tisíc takzvaně obyčejných lidí.

Na klopě s bílou růží - symbolem smíření - zapalovali před Semperovou operou i na centrálním náměstí Altmarkt tisíce svíček.

Ve Frauenkirche řídil bohoslužbu anglikánský kněz z města Coventry, které čtyři roky před Drážďanami rozbombardovala německá Luftwaffe.

Bylo to asi poslední kulaté výročí, při němž se novináři a mladší ročníky mohli na jejich zážitky zeptat tolika přímých svědků a obětí - a snad proto bylo prožívané s dosud nevídanou intenzitou.