|
Hrozí Jižní Africe sociální bouře? | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Ani deset let po ukončení apartheidu v Jižní Africe se situace většiny tamního černošského obyvatelstva výrazně nezlepšila a jihoafrická vláda prý sedí na sudu s prachem.
Během své přednášky v Johannesburgu to prohlásil laureát Nobelovy ceny a někdejší arcibiskup Kapského Města Desmond Tutu: "Každý, kdo si je vědom propastných rozdílů mezi bohatými a chudými, ví, že pokud s tím něco urychleně neuděláme, hrozí nám tady exploze." Dost možná v předtuše takového scénáře teď jihoafrická vláda oznámila, že chce během příštích deseti let zlikvidovat veškeré chudinské slumy na předměstích a zajistit bezmála deseti miliónům obyvatel těchto "neformálních osad", jak se jim oficiálně říká, důstojnější bydlení. Noční můra Jednu z těchto neformálních osad, pojmenovanou po jihoafrickém komunistickém vůdci Joeu Slovovi, vidí návštěvník Kapského Města už po cestě z letiště do centra. Jsou tu vidět tisíce provizorních chatrčí postavených z kousků dřeva, vlnitého plechu a často také ze starých ropných barelů. Zdejší uličky se topí v záplavě smetí, sem tam můžete vidět psa, jak pije z kaluže, ale především tu žijí tisíce lidí.
A v celé Jižní Africe jich v takových squatterských táborech žijí milióny. Kalani Mbaxa obývá jednu z chatrčí v osadě Joe Slova se čtyřmi dalšími členy rodiny. Když má čas a hlavně prostor, studuje na zkoušky a sní o tom, že se jednou stane novinářem. Chce toto místo opustit, jakmile to půjde: "Opravdu mám pocit, že život v takovém místě je naprostá noční můra. Je to jako... vlastně nevím, k čemu bych to přirovnal, protože dokonce i zdejší zápach je tak jiný od zápachu jakéhokoli jiného místa." "Nic tu není správné. Děti trpí, kytky tady nerostou, psi mají různé nemoci. Trpíme jako většina lidí v této zemi. Je to, jako kdyby nás tu někdo odhodil." Ministerstvo bydlení Rozdíl mezi centrem Kapského Města a osadou Joea Slova je nebetyčný. Obrovské domy s bazény, luxusní byty a neposkvrněně vyhlížející kanceláře.
Ambiciózní cíl odstranit do roku 2014 veškeré neformální osady v zemi si stanovilo Ministerstvo bydlení. Ministryně Lindiwe Sisuluová o správnosti této strategie nepochybuje: "Jsou to špinavé a nedůstojné oblasti, ve kterých by neměla žít žádná komunita. Jsou to oblasti, kde se skrývají antisociální elementy naší společnosti. Oblasti, které prakticky znemožňují vládnutí," říká Sisulová a pokračuje: "Leží mimo dosah běžných policejních metod udržování pořádku. Četnost výskytu nemocí v těchto místech je pro náš stupeň rozvoje nepřijatelná. Celkově vzato jde o oblasti, které by tu po deseti letech demokracie vůbec neměly být." Nynější jihoafrická vláda ovšem není první, kdo s nápadem zbavit se slumů a squatů přišel. Za nenáviděný trn v oku je považoval i předchozí režim, který se je pokoušel zlikvidovat. Bez úspěchu. Nereálné plány? A podle profesora Davida Dewara z Fakulty architektury a plánování na univerzitě v Kapském Městě se historie opakuje: "Co se týče nynější politiky, jsou zde jasné podobnosti mezi tím, co dělá dnešní vláda, a tím, co dělala vláda v dobách apartheidu." "Jejich nástroje jsou až znepokojivě podobné. Neformální bydlení je opět považováno za problém, který je třeba řešit naprostým vykořeněním, chtělo by se říct za každou cenu. Jenže spolu s obydlím ztratí lidé i možnost volby a budou přinuceni k řešením, která nechtějí a která si nemohou dovolit." Profesor Dewar není jediným akademikem, který považuje vládní předsevzetí eliminovat chudinské čtvrti za nerealistické. Srovnat jednu neformální osadu se zemí prý znamená jen připravit půdu pro novou. Problém s bydlením v Jižní Africe byl vícero lidmi přirovnán k sudu s prachem. Vláda lidem říká, aby byli trpěliví - už prý jen deset let a nebudou muset už nikdy žít jako doposud. Pokud ale vláda nedokáže splnit ani tento poslední slib, může se dočkat toho, že se sud s prachem vznítí a nakonec exploduje. Afrikanista Cyril Hromník žijící v Kapském městě BBC řekl, že slumů je dnes více než před deseti lety. Za příčinu označil masivnější stěhování lidí z farem do měst. Během apartheidu byl pohyb černošského obyvatelstva omezen. Zároveň byli často vazaly na farmách, na kterých pracovali bez nároku na mzdu. Jak říká Cyril Hromník, nyní musejí farmáři své zaměstnance platit, a to v souladu s platným zákonem o minimální mzdě. Často na to nemají peníze a své někdejší robotníky propustili. Ti pak odešli do města a začali žít ve slumech. |
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||