Barnaby Philips zpravodaj BBC v Africe

Zpravodaj BBC navštívil pět jihoafrických měst

Zdá se tedy, že se z Jihoafrické republiky stala stabilní země, ve které se dá - pokud má člověk peníze - i příjemně žít.

Proto nám hrozí, že budeme Jihoafrickou republiku více méně ignorovat. Tím "nám" mám na mysli zpravodaje, kteří v zemi působí. Všichni se shodují v tom, že Jihoafrická republika už má dramatické dny za sebou.

Rozjařené dny na začátku devadesátých let, když byl propuštěn na svobodu Nelson Madela, byl zrušen apartheid a na poslední chvíli se podařilo odvrátit hrozbu občanské války, jsou dávno pryč.

Typické africké problémy

Strávil jsem týden cestováním po celé Jihoafrické republice a mluvil s každým, na koho jsem během cesty narazil. A zjistil jsem, že je to stále ještě výjimečná země, procházející výjimečnými změnami.

Potkal jsem lidi, kteří mě rozesmáli, i takové, kteří mě rozplakali. Narazil jsem na lidi, kterým jsem otevřel své srdce, a také na lidi, kterým jsem se měl raději vyhnout.

Na pár místech jsem se ještě setkal s rasismem, strachem a nedůvěrou mezi bílými a černými. Daleko častěji ale člověk potká chudobu.

Kamkoli jsem přijel a s kýmkoli jsem mluvil, vždycky se ve všech pádech skloňovala dvě slova: nezaměstnanost a AIDS

Kamkoli jsem přijel a s kýmkoli jsem mluvil, vždycky se ve všech pádech skloňovala dvě slova: nezaměstnanost a AIDS. Oba jevy se v zemi za poslední desetiletí rozmohly, nemoc AIDS dosáhla děsivých rozměrů.

Za posledních deset let se ale podařily i úžasné věci - ve školách na předměstí Pretorie, kde před deseti lety žili pouze běloši, je dnes polovina žáků z černošských rodin.

Ředitel školy, černoch, který učil celý život, tedy i za apartheidu, mi řekl, že se věci mění k lepšímu, protože ve školách dnes vládne lepší nálada.

Rány osudu

V "nové" Jihoafrické republice jsou jak vítězové, tak poražení. Jedním z těch, kterým nová doba přinesla zklamání, je běloch, kterého jsem potkal na jeho farmě v prašné provincii Limpopo, nedaleko od hranic se Zimbabwe.

Muž seděl se svou ženou terase a z jejich tváři se dala vyčíst zloba. Jejich farmu zná v okolí kde kdo. Před dvěma lety tam totiž došlo k vraždě.

V "nové" Jihoafrické republice jsou jak vítězové, tak poražení

Skupina bílých mladíků, spoluhráčů z rugbyového týmu, zabila mladého černocha, který procházel přes pozemky farmy.

Pachatelé hodili tělo své oběti do řeky, aby krokodýli zahladili veškeré stopy. Jenže se konal soud a přede mnou teď seděli otec a matka jednoho z usvědčených vrahů. Jejich syn si odpykává ve vězení osmnáctiletý trest.

Po procesu uštědřil osud jeho rodičům další ránu. Vláda chce vrátit jejich farmu zpátky černochům, kteří z ní byli násilím vytlačeni během let apartheidu. Manželský pár přistoupil na nabídku vlády.

"Přišli jsme o syna a teď ztrácíme i farmu. Je to těžké," říká farmář a musí se kousnout do rtů, aby se ubránil pláči.

Šťastný konec?

Lulu Thompsonová je další z těch, kteří se v "nové" Jihoafrické republice ztratili. Černoška s příjemným obličejem a šedivějícími vlasy žije v nádherném městě Richmondu.

Vláda dala některým Jihoafričanům nové domy

Konec apartheidu ale nepřinesl do Richmondu usmíření - přinesl občanskou válku mezi politiky a kmenovými vůdci.

Dva synové Lulu Thompsonové působili v tamní pobočce Afrického národního kongresu a během občanské války byli zavražděni.

Lulu by už chtěla jít do důchodu, ale nemůže. Musí se starat o svou osiřelou vnučku a o další čtyři děti, jejichž matka zemřela na AIDS. Lulu by měla mít důvod k rozmrzelosti, ale není tomu tak.

"Boje skončily a Richmond je teď tak klidné místo," vysvětluje a její posmutnělé oči se rozzáří.

Díky Mandelovi

Mou poslední zastávkou bylo černošské sídliště Motherwell poblíž přístavu Port Elizabeth, kde jsem navštívil 67tiletou Rosinu Mathibeliovou. Její cihlový dům má jasně modrou fasádu a před ní je malý trávník lemovaný muškáty.

Rosina stojí ve dveřích a září spokojeností. Dům jí dala vláda - zadarmo. Je to jeden ze stovek tisíc domů vybudovaných vládou po celé zemi. Předtím Rosina žila 27 let v chatrči, nikdy neměla tekoucí vodu nebo elektřinu.

Ani teď ale není její život bezproblémový. Voda je tak drahá, že si nemůže dovolit pěstovat zeleninu. O důchod se musí dělit s chudými příbuznými.

Když jsem se jí ale zeptal, jestli letos půjde k volbám, podívala se na mě, jako bych byl blázen.

"Tenhle dům jsem dostala od Afrického národního kongresu a já za něj musím poděkovat panu Mandelovi. On nám přinesl svobodu. Půjdu volit a velmi ráda."