Lidé si události připomenou na vzpomínkových shromážděních

Bezohlednost zákroku tehdy šokovala celý svět. Čínské vedení vysvětlovalo, že podniklo nezbytné kroky proti kontrarevolučním nepokojům.

V mnoha zemích světa si dnes lidé události z Pekingu připomenou na demonstracích a vzpomínkových shromážděních.

Čínské úřady raději preventivně náměstí uzavřely, aby jakýmkoli demonstracím předešly.

Kde jsou někdejší studentští vůdci?

Někteří z demonstrantů z roku 1989 žijí v zahraničí, jiní zůstali v Číně. Co se s nimi stalo?

Střílet do vlastních lidí je zločin Či Džu-Jon

Či Džu-Jon před 15 lety přišel o nohu. Odcházel tehdy z náměsti Tchien-an-men a když si vyzvedával kolo, že pojede domů, jeden z vojáků ho postřelil.

"Ten voják se přikrčil a začal pálit. Chtěl jsem utéct, ale nešlo to. Něco jsem ještě řekl kamarádovi, když mě střela zasáhla do nohy. Zatočila se mi hlava a lehl jsem si. Volal jsem o pomoc a lidé, kteří utíkali pryč se zastavili a říkali: 'Tady ještě jeden žije!' Všichni kolem byli mrtví," vzpomíná Či Džu-Jon.

Čínský režim v roce 1989 potlačil několikatýdenní demonstrace velmi brutálně. Jak tehdy bylo Či Džu-Jonovi?

"Střílet do vlastních lidí je zločin. Demonstranti pouze cítili zodpovědnost vůči svému vedení a zemi. Zavdládla atmosféra plná naděje. Nemohl jsem uvěřit, že by do lidí dokázali střílet. Úplně to změnilo můj život a tehdy jsem pochopil, že komunisté se u moci drží jen pomocí hlavní."

Či Džu-Jon přišel o nohu, bez nároku na odškodnění nebo pravidelný příjem. Čínské špičky by nejradši 4. červen z kalendářů vymazaly, ale Jonovo zmrzačené tělo zůstavá mementem státní brutality.

Dnes Či Džu-Jon nachází útěchu ve víře a stal se členem nelegální křesťanské sekty.

Blednoucí vzpomínky?

Přátelé a příbuzní obětí z Tchien-an-men roku 1989 požadují, aby čínské úřady účastníky tehdejších událostí označily za vlastence a ne za stoupence kontrarevoluce.

Jak ale poukazuje Dink De-Lin, úřady v téhle bitvě vítězí: "Čínská vláda ze svého pohledu uspěla, nicméně lidé, kteří chápali, o co jde a obyvatelé Pekingu, nikdy na 4. červen nezapomenou. Většina z nich však zvolila mlčení."

Dnešní školáci, kteří před patnácti lety ještě neuměli chodit, už vyrostli do "posttchienanmenské" strategie. Čínská vláda pro ni úspěšně získává podporu občanů prostřednictvím ekonomických reforem:

"Tehdejší zákrok vlády chápu. Pokud by naše vláda nijak nereagovala, v Číně mohl nastat zmatek a možná bychom neměli to, co máme dnes," domnívá se čínská studentka.

"Dnešní studenti mají světské a praktičtější starosti. Krátkodobě se snaží zlepšit si angličtinu, vycestovat a vydělat peníze v dobrém zaměstnání, tohle před pár lety neplatilo," dodává její učitel.

Zatímco dnešní studenti se snaží starat spíše sami o sebe, vládě se podařilo marginalizovat kritiky a přepsat historii 4. června 1989. Ekonomické reformy a jizvy z Tchien-an-menu však způsobily, že čínskému komunismu už věří jen málokdo.