BBCCzech

Zní to jako těžko uvěřitelná zpráva, ale Američané možná poslali svého špióna do tábora na vojenské základně Guantánamo, aby předstíral, že je vězeň a vyzvídal mezi zadržovanými.

Abdurahman Kadr tvrdí, že je to pravda a že tím špiónem je on sám. Kadr se narodil v Kanadě, ale mládí strávil v Afghánistánu, měl blízko k Usámovi bin Ládinovi, a prošel výcvikovými tábory Al-Káidy.

Jeho otec měl být klíčovou postavou Al-Káidy a dalších islámských radikálních kruhů a zemřel loni během přestřelky v Pákistánu. Kadr tvrdí, že si ho CIA najala, aby jí dával zprávy o dalších zadržovaných v Guantánamu.

Loni v říjnu byl za záhadných okolností z Guantánama propuštěn a vrátil se do Kanady. Teď se rozhodl o všem veřejně mluvit. Proč? Jde o peníze - CIA mu prý nezaplatila, jak slíbila.

Do Afghánistánu jsme se dostali z Pákistánu v roce 1996. Můj otec byl přesvědčený, že se musí přestěhovat do Afghánistánu, do svaté země, protože svatá válka - džihád - je správná věc.

To mi bylo 13 let. Žili jsme v domě v Džalalábádu do té doby, než se Usáma bin Ládin rozhodl se přestěhovat, a Taliban ho přiměl, aby se usadil v Kandaháru, kde to pro něj bylo mnohem bezpečnější.

Měli jsme na ni úzkou vazbu. Můj otec žil každou minutu svého života jen a jen pro Al-Káidu.

Pokaždé, když byl otec ještě v Džalalábádu a byl tam také Usáma, můj otec za ním vždycky přijel. Anebo když byl můj otec v Kábulu a Usáma také, tak se museli setkat.

Moje vztahy s Usámou nebyly zdaleka tak silné. Byl jsem tehdy ještě dítě a pořád jsem se na něco ptal. Tehdy jsem vnímal, jak ho všichni uznávají, a tak jsem ho uznával také.

Jednou jsme si koupili koně a já jsem Usámu požádal, aby mi řekl, co si o něm myslí. A on se na koni projel a řekl, že to není moc dobrý kůň, a tak jsme ho vrátili. Měl jsem s ním kontakty jen jako dítě, bylo mi tehdy třináct nebo čtrnáct.

Tam, kde žil, nebyla zavedená elektřina. Neměl kolem sebe žádné přepychové věci, jakými se lidi tehdy obklopovali. Jeho bezpečnost byla velmi přísně střežena. Když k němu někdo přišel na návštěvu, například novinář, musel odevzdat všechno, co měl s sebou. Dali mu nový foťák a novou kameru.

Usáma zakázal používat cokoli, co bylo americké. Dokonce i věci, které byly amerického původu, ale vyrobili je někde jinde, třeba v Pákistánu, byly zakázané. Nechtěl jakkoli podporovat americkou ekonomiku.

Prošel jste několika výcvikovými tábory. Jací se tam trénovali lidé?

V táboře byli lidé z celého světa. Byli tam Američané, Britové - sám jsem tam potkal více než dvě stovky Britů - Většina z nich ale pocházela z Pákistánu. Potkal jsem tam ale i lidi z Jamajky. Několikrát jsem se z tábora snažil uprchnout. Ale pak jsem zjistil, že není kam utéct, kam jsem měl jít?

Pak přišlo 11. září 2001 a následná invaze Američany vedené koalice v Afghánistánu. Tam vás zatkli?

Zatkl mě bývalý velitel, kterému se říkalo Zuman, a to kvůli penězům. Nejprve jsem se setkal s Brity, pak s Američany. Když jsem mluvil s Brity, řekl jsem jim, že jsem ochotný pro ně pracovat, myslel jsem to upřímně, když jsem jim tvrdil, že s Al-Káidou nemám nic společného.

Američané se mě pak zeptali, jestli bych pro ně pracoval, a já jsem řekl, že ano. Už jsem se nechtěl vrátit ke své rodině, k životu, jaký žije. Byl jsem přesvědčený, že to je špatný život, a říkal jsem si, že pokud budu mít někdy šanci se od rodiny oprostit, pak je to právě teď!

Nechali mě podepsat papír, že mi zaplatí odměnu pět tisíc dolarů a tři tisíce dolarů za každý měsíc, co pro ně budu pracovat a nikdo se o tom nedozví.

Pak vás Američané oblékli jako vězně a odvezli na Guantanamo Bay. Jaké bylo vaše poslání na základně?

Hlavním úkolem bylo identifikovat zadržované a dostat se k lidem, kteří odmítají mluvit a přimět je, aby začali komunikovat, aby řekli nějakou informaci, kterou bych mohl předat Američanům.

Některé lidi na základně jsem poznal, ale s těmi, kteří odmítali mluvit, jsem nepochodil. Mlčeli stejně zarytě jako před Američany.

Podle mě bylo tak osmdesát procent zadržovaných na Guntánamu nevinných, ale co se týká těch dvaceti zbývajících procent, tak polovina z nich by tam měla zůstat do konce života a dalších deset procent byli lidi, kteří by mohli být nebezpeční, kdyby se dostali ven.

Byl jsem frustrovaný. Nic jsem nedělal a stěžoval jsem si na to. Žádal jsem je, aby si vzali zpátky peníze, aby si vzali všechno zpátky a aby mě nechali jít. Už jsem to nemohl vydržet.

Rozhodli se, že mě pošlou do Bosny a odtud do Iráku. Po třech týdnech jsem ale začal být tím, jak žiju, znechucený a nechtěl jsem takhle strávit zbytek života. Tak jsem se vrátil do Kanady.

Řekli mi, abych o všem mlčel - o těch mých cestách přes celou Asii a Evropu - a pokud to dodržím, že se do dvou měsíců ozvou a dají mi peníze.