John Barry Newsweek

Rumsfeldovým posláním je transformace armády USA

Dá se říct, že současný americký ministr obrany se nikdy nespokojil s klidným životem. Sloužil pod čtyřmi americkými prezidenty a stal se multimilionářem.

"Přijedeme do Pamplony, kde se pořádá slavný běh ulicemi města s býky. Myslel jsem, že se na to podíváme pěkně z výšky, z ochozů pro diváky - ne tak Rumsfeld," vzpomíná jeho spolužák a dlouholetý druh Ned Jannotta.

"Ohlídnu se a říkám si: Kde je Rumsfeld? A vtom vidím, že je dole na ulici. 'Rummy, vypadni tam odsud!' křičím na něj. Ale to už se ozve startovní výstřel z děla a vypukne pekelná vřava.

"Takže velvyslanec při NATO je na ulici a blíží se býci. Rumsfeld se drápe nahoru po nějaké trubce a chytí se značky 'Zákaz parkování'. Drží se jí jako klíště a je kolem ní ovinutý. Býci uhánějí kolem něj. To byl fantastickej, typickej Rumsfeld," usmívá se Jannotta.

Vzpomínka Rumsfeldova přítele z mládí a pozdějšího spolupracovníka Neda Jannotty je pro amerického ministra obrany tak typická, že by se náš pořad klidně mohl jmenovat 'Rumsfeldův úprk s býky'.

Nejkontroverznější akce

Invaze do Iráku je nejkontroverznějším vojenským počinem Spojených států od dob války ve Vietnamu. Po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001 daly Spojené státy jasně najevo, že použijí svou armádu k agresivním preventivním úderům, jaké svět předtím nikdy nezažil.

V centru tohoto globálního dramatu stojí právě americký ministr obrany. Kdo tedy je Donald Rumsfeld?

Pro kritiky představuje reakcionářského, imperialistického jestřába. Pro obdivovatele je hrdinou, který se nebojí otevřeně říkat nepříjemné pravdy.

"Není pochyb o tom, že v očích Evropanů představuje člověka, který miluje boj. Což některé lidi pohoršuje," míní externí vedoucí redaktor týdeníku Time Michael Elliott.

Kontraproduktivní izolace

"Jsme skutečně přesvědčeni o tom, že bychom měli odpovědně čekat, až na nás zaútočí zbraněmi hromadného ničení? Měli bychom čekat na další 11. září? Nebo jsou svobodní lidé odpovědní za to, že podniknou kroky k tomu, aby se s touto hrozbou vypořádali, dříve než se naplní?"

To sjou slova Donalda Rumsfelda, dobře vystihující jeho způsob myšlení. Co si o něm myslí šéfredaktorka časopisu Nation Katrina vanden Heuvelová?

"V 21. století, po 11. září, je pro bezpečnost Spojených států velice kontraproduktivní jejich izolace ve světě. A právě k tomu přispívá rétorika, styl a obsah toho, co říká."

Zdroj kontroverzí

"Evropu si v podstatě ztotožňujete s Německem a Francií. Myslím, že to je stará Evropa."

"Je těžké uvěřit, že v hlavách rozumně uvažujících lidí by ještě mohly existovat pochyby."

"Teroristické sítě jsou napojeny na teroristické státy. A je nevyhnutelné, že se zmocní zbraní hromadného ničení a nebudou váhat ani minutu, než je použijí."

Ke třem ukázkám Rumsfeldovy rétoriky připojuje svůj názor autor knihy The Rumsfeld Way Jeffrey Krames: "Rumsfeld sám říká, že když nejste zdrojem kontroverzí, když vás dost nekritizují, znamená to, že dost neděláte."

Rumsfeldovým politickým souputníkem je republikánský senátor Bob Dole: "Před pár měsíci jsem mu napsal, aby vždycky říkal, jak se věci mají. Američané to mají rádi. A názor na to jsem nezměnil."

Hodnoty z dětství

Stojím před portrétem mladého Donalda Rumsfelda ze sedmdesátých let, z doby, kdy poprvé zastával úřad ministra obrany. Na obraze je - tak jak si to sám přál - jen v košili.

Už tehdy byl netrpělivý a měl charisma. Mnozí říkali, že je to republikánský John Kennedy. A mnozí si mysleli, že by se tak jako Kennedy mohl stát prezidentem.

Je snadné ho karikovat, a skoro i démonizovat. A zdá se, že on sám si v tom docela libuje. Má rád roli 'rafana' americké administrativy, rád zplna hrdla vykřikuje nesmírně nezdvořilé a nediplomatické věci.

Ve skutečnosti ale přestavuje mnohem složitější osobnost, než jak ho znázorňují karikatury. Není prostoduchý jestřáb ani prostoduchý ideolog.

Klíčem k pochopení Rumsfelda je to, že si do úřadu přinesl hodnoty z dob svého dětství a dospívání, což byla éra sebejistější Ameriky.

Útočný, ale slušný

"Jako zápasník byl velmi útočný. A také velmi slušný. Po každém zápase mi poděkoval - a nechoval se tak jen ke mně. Velmi ho uznávali i ostatní činovníci," vzpomíná Rumsfeldův zápasnický trenér na střední škole Jim McFadzean.

"Byl to přitažlivej mladej kluk, kterej dobře vypadal. Byl hodně bojovnej a oblíbenej u kluků i u holek. Byl to vůdce a vynikající zápasník," vybavuje si Rumsfeldův přítel ze střední školy a pozdější kolega Ned Jannotta.

"Divil jsem se, jak se dostal do politiky. V politice nemůžete skončit druhý tak jako v zápase. Ale zápas je boj jeden proti jednomu a stejně jako politika je to pěkná mela. Takže do toho šel," dodává Jannotta.

'Přijeď za deset let'

Život Donalda Rumsfelda byl několik desetiletí propletený s životem Neda Jannotty. Po střední škole oba studovali na Princetonu a potom odešli do Chicaga, kde se Rumsfeld oženil s Joyce Piersonovou, s níž se znal už od dětství.

"Vzpomínám si, jak jednou na Vánoce přijel domů. Šli jsme spolu na večeři a Donald mi řek, že má v úmyslu kandidovat do Kongresu. Já na to: 'To je skvělý. Kolik hlasů potřebuješ, aby ses do Kongresu dostal?' A on povídá: 'Asi 40 tisíc.' Řek jsem mu 'Já ti můžu dát hlas, Joyce ti může dát hlas, ale kde chceš vzít 40 tisíc hlasů?'," popisuje Ned Jannotta a pokračuje:

"Donovi bylo 29 let, nikdy předtím se o poslanecké křeslo neucházel a vypadal na 17. Jeli jsme na první předvolební mítink a lidi ho poplácávali po hlavě a říkali 'Přijeď za deset let!'"

"Zeptal se mě, jestli bych nechtěl být manažerem jeho volební kampaně. O té práci jsem absolutně nic nevěděl. Donald ale zaujal uznávaný lidi - přední byznysmeny, kteří si dokázali spočítat, že tenhle kluk by mohl posloužit jejich zájmům," dodává Ned Jannotta.

"Rumsfeld byl ve Sněmovně reprezentantů jedním z mladých válečných ořů. Měli jsme vedle sebe kanceláře a mnohosetkrát jsme spolu přecházeli mezi kanceláří a sněmovním sálem," říká senátor Bob Dole.

Rumsfeldovi jezdci

To byla léta Johna Kennedyho a Lyndona Johnsona. Demokraté v sestupu, republikáni v opozici. Mladý kongresman Rumsfeld vedl vzpouru proti vedení své strany, které podle něj nebylo na výši doby.

"Rumsfeld měl pocit, že Republikánská strana se posunuje příliš doprava. Vůdcem republikánské menšiny ve Sněmovně byl Charles Halleck a Rumsfeld zahájil kampaň takzvaných 'Rumsfeldových jezdců', jejímž cílem bylo Hallecka sesadit a na jeho místo dostat dosud neznámého Geralda Forda," podotýká k tomu Rumsfeldův životopisec Jeffrey Krames.

Bojovník za lidská práva

Bylo to období protestních pochodů černých Američanů bojujících za svá občanská práva. Rumsfeld měl opět velmi daleko k reakcionáři.

"Don patřil k předním bojovníkům třeba v otázce občanských práv. V jeho volebním okrsku ale byly velmi konzervativní elementy. A tihle lidé se ptali, jestli je dost konzervativní. Už když kandidoval poprvé, přetřásalo se, jestli Rumsfeld odpovídá konzervativním normám," říká Ned Jannotta.

"Vím, že vystupoval na obranu lidských práv a že si vzal na mušku Hallecka. Zčásti v tom byla ideologie a zčásti jiné věci. Pro mě byl Don Rumsfeld vždycky centrista a taky chlapík, který dotahuje věci do konce," přidává se senátor Bob Dole.

Jestřáb a centrista

V roce 1969 Rumsfeldovi nabídl prezident Nixon místo ve své administrativě. Rumsfeld opustil Kongres a stal se šéfem Úřadu pro hospodářské příležitosti se zřetelně liberálním úmyslem pomáhat černým Američanům.

"Jsem hluboce přesvědčen o tom, že není dobré, když v této zemi vyrůstají lidé, kteří se necítí být její součástí," řekl k tomu.

Obhájce občanských práv na domácí politické scéně projevil nezlomné odhodlání bránit Ameriku proti jejím nepřátelům. Tato kombinace jestřábí zahraniční politiky a centristických, ba dokonce liberálních vnitropolitických názorů byla tehdy v Americe obvyklejší než dnes.

Donovy 'sněhové vločky'

První reálné zkušenosti v zahraniční politice Rumsfeld získával na začátku sedmdesátých let, kdy byl americkým velvyslancem při NATO. V Bruselu si vedl dobře a docela se mu hodilo, že doma nebyl v době, kdy vypukla aféra Watergate.

"Docela nedávno ho museli přesvědčovat, že duch staré Severoatlantické aliance, v éře Sovětů tak soudržné, je do značné míry pryč. Rumsfeld k tomuto závěru dospěl jen neochotně," domnívá se bývalý americký ministr obrany James Schlesinger.

Z Bruselu jej povolal domů prezident Gerald Ford. Nejdříve měl dohlédnout na to, aby republikáni vybředli z mizérie Nixonovy éry, a potom se stal šéfem poradců v Bílém domě. Jak na Rumsfelda vzpomíná jeho tehdejší asistent Robin West?

"Možná byl netrpělivý, možná byl náročný, ale vždycky vám dal možnost projevit vlastní názor. Uplatňoval metodu, které jsme říkali 'sněhové vločky'. Rozesílal stovky drobných připomínek a instrukcí, které nám přistávaly na stolech. A samozřejmě se očekávalo, že na Donovy 'sněhové vločky' budeme okamžitě reagovat."

Robin West pro Rumsfelda pracoval v Bílém domě i později, kdy se jeho šéf stal ministrem obrany: "Jeho sekretářka vždycky měla roličku známek, které si platil ze svého. Pokud jde o peníze, dodržoval velmi přísné zásady a laťku osobní morálky měl nastavenou hodně vysoko."

Vzkříšení po Vitnamu

Rumsfeld byl vždycky muž činu. Za svého působení v armádě podstoupil pilotní výcvik v námořním letectvu. Teď ve funkci ministra obrany podpořil projekty, jako byl obří bombardér B-1.

S americkou armádou bylo třeba po vietnamském fiasku něco udělat. "Z vlastní zkušenosti vím, že většina Američanů je ochotna platit za to, co zajišťuje naši bezpečnost," uvedl tehdy Rumsfeld.

Vietnam americkou armádu téměř zdecimoval a velmi jí uškodil v samotné Americe. Rumsfeld pozvedával morálku ve spráskaném Pentagonu.

"Byla to bída v tom smyslu, že jsme prošli válkou ve Vietnamu a neměli jsme na potřebné výdaje. Věci, které Don dělal… museli byste je prožívat s ním, abyste pochopili to, co dělá dnes. Obvykle na něco poukázal a řekl 'Tak co, už jste se všichni probudili? Tady je problém, takže se do něho pusťme'," vzpomíná náměstek ministra obrany James Roche.

"Velmi usilovně jsme se snažili vychovávat veřejnost a Kongres, aby si uvědomili sovětskou hrozbu - Rumsfeld to bral s nesmírnou vážností," dodává Roche.

Taktika proti Sovětům

Donald Rumsfeld v té době zpochybňoval strategii washingtonské politiky, podle níž bylo nejlepší příliš nedráždit Sovětský svaz a raději s ním uzavřít soubor smluv o odzbrojení.

Rumsfeld byl přesvědčen, že Rusové jsou silnější, než si Američané myslí, a že každou smlouvu bez skrupulí poruší. Proto je nechtěl mírnit - chtěl je vyzvat k soutěži.

V dnes už legendární ukázce mocenského boje v americké politice Rumsfeld torpédoval dohodu, kterou v Moskvě už dojednával tehdejší americký ministr zahraničí Henry Kissinger.

"Donald předtím navštívil Evropu a měl na sovětskou hrozbu jiný názor. V jistém smyslu hodil všem rukavici. Byl politicky velmi obratný, takže tam, kde Henry Kissinger lišácky manipuloval s událostmi a fakty, jednal Don přímočaře a efektivně," říká Rumsfeldův asistent Robin West.

"Neříkám, že Rusové na nás už jdou nebo že jsou tři metry vysocí. Ale Rusové dřív měřili metr šedesát a teď mají metr sedmdesát a pořád rostou," nechal se slyšet Donald Rumsfeld.

Unilateralista par excellence

Donald Rumsfeld podle šéfredaktorky časopisu Nation vanden Heuvelové málokdy akceptuje odlišný názor, protože je vždy přesvědčen o správnosti vlastního:

"Donald Rumsfeld byl desítky let unilateralista par excellence - promiňte mi ta cizí slova. Jak už jsem řekla, jeho neuspokojila jediná smlouva z těch, které kdy spatřil. Jenže on neměl v minulých administrativách dost pravomocí k tomu, aby zasáhl."

"A potom taky vždycky přeháněl - přeháněl nebezpečí, která této zemi hrozí," dodává šéfredaktorka.

Generálním ředitelem

"Naše dnešní zahraniční politika je zdravá a silná. Žijeme v míru." Slova amerického prezidenta Geralda Forda, v jehož administrativě Rumsfeld strávil jako ministr obrany pouhých čtrnáct měsíců.

Poprvé po dvaceti letech na něj ve Washingtonu nevybylo žádné místo. Rumsfeld se přestěhoval do Chicaga. Tam měl přátele, kteří byli ochotni mu pomoci.

"Neměl žádný peníze. Byl státní úředník. Nikdy nic nevydělal. Když byl ministrem obrany, Joyce pracovala v obchodě s oděvy v Georgetownu. A tak jsme Donovi urychleně dojednávali místo šéfa nějaké velké společnosti," vzpomíná Ned Jannotta.

Ze státního úředníka Rumsfelda, který překročil čtyřicítku, se stal generální ředitel Rumsfeld. Postavil na nohy skomírající firmu, která vyráběla umělá sladidla, a sám na tom vydělal velké peníze.

"Odvedl fantastickou práci. A odvedl skvělou práci i pro akcionáře. Když přišel, prodávala se akcie podniku za deset a nakonec všechny prodali po šedesáti," vypráví Ned Jannotta.

Na Blízký východ

Ronald Reagan neudělal Rumsfelda svým ministrem, ale jmenoval jej zvláštním představitelem na Blízkém východě. Poslal ho do výbušné oblasti, aby tam osobně jednal o stažení jednotek z Libanonu. "Done, hodně štěstí a nezapomeň, že jsme vždy s tebou," řekl mu prezident na rozloučenou.

Rumsfeld tu práci upřímně nenáviděl. Stejně jako dnes nebyl ani tehdy žádný diplomat. Když se po něm chtělo, aby jednal v rukavičkách s padouchy typu Saddáma Husajna, který v té době ještě byl spojencem Ameriky, Rumsfeld si zoufal.

Koncem osmdesátých let, po krátkém flirtování s možností kandidovat na úřad prezidenta, se Rumsfeld víceméně stáhl do ústraní. Byl už velmi bohatý, protože se mu podařilo ozdravit další velký podnik. Mohl klidně odejít do důchodu, jenže se nudil.

Návrat do Pentagonu

Osmašedesátiletý veterán americké politiky nebyl největším favoritem prezidenta George Bushe na úřad ministra obrany. Frank Gaffney - a s ním i mnozí další pozorovatelé - si myslí, že Bush potřeboval protiváhu stejného kalibru k ministru zahraničí Colinu Powellovi:

"Na tiskové konferenci, kde George Bush oznámil jeho jmenování do úřadu ministra zahraničí, Colin Powell udělal na prezidenta - myslím, že bezděčně - dojem, že by mu mohl jako šéf diplomacie přerůst přes hlavu, pokud ho nebude krotit stejně silná osobnost, která bude zásadovým a moudrým spojencem prezidenta."

Rumsfeld se vrátil do Pentagonu s novými vyhraněnými myšlenkami. Podle jedné z nich bylo vzhledem k rozšíření raketové technologie pro Ameriku nezbytné vybudovat systém protiraketové obrany. Rumsfeld chtěl zastavit deset let trvající ústup Spojených států z pozice světové mocnosti.

"V roce 1997 vystupuje společně s několika dalšími - například Paulem Wolfowitzem nebo Dickem Cheneym - jako signatář Projektu pro nové americké století. Tento dokument prosazuje sílu jako způsob řešení krizí ve světě," vysvětluje Katrina vanden Heuvelová.

Jen silou vůle

"Ocitáme se v novém prostředí pro naši národní bezpečnost, kdy je třeba se vypořádat ne se starými, ale novými hrozbami," uvedl novopečený ministr.

Ale Rumsfeld, ten netrpělivý generální ředitel, jako by ztratil obratnost politika, ve Washingtonu tolik potřebnou. Znepřátelil si Kongres, s vojenskými veliteli jednal jako školák šikanující mladší spolužáky. Rumsfeld tentokrát neuspěl.

"Byl odrovnaný - držel se jen silou vůle," říká senátor Dole. "Sedmého září 2001 list Washington Post dokonce uvedl jména jeho možných nástupců. Potom přišlo tragické 11. září," říká spisovatel Jeffrey Krames.

Jedenácté září záchranou

Jedním z terčů teroristického útoků byl Pentagon a on tam právě byl. Pomáhal vynášet těla obětí. Jemu nemusí nikdo vykládat, co teroristé dokážou.

"Když jsem zahnul za tenhle roh, uviděl jsem tam nahoře na vzdálenějším konci budovy trosky. Byly to trosky letadla," vybavuje si ministr Rumsfeld.

"Myslím, že toho 11. září byl Don Rumsfeld zachráněn právě tak jako byl zachráněn prezident Bush. Jeho administrativa jako by prošla druhou inaugurací. Rumsfeld dobře věděl, o co jde - byl tam, pomáhal vynášet oběti, cítil bolest těch lidí a věděl, co je třeba udělat," říká senátor Bob Dole.

Změna doktríny

Udělat si představu o velikosti americké armády je těžké. V padesátiletém období studené války představovala reaktivní sílu ve shodě s doktrínou o zadržování komunistické rozpínavosti.

Po 11. září se všechno změnilo. Když Bush vyhlásil globální válku terorismu, měl tím na mysli, že Spojené státy vyšlou své jednotky všude tam, kde se objeví jejich nepřítel, a bude-li to nutné, povedou i preventivní válku. V americké vojenské doktríně došlo k historickému posunu.

Po 11. září se stal prvním cílem Spojených států Afghánistán, jehož talibanský režim poskytl útočiště Usámovi bin-Ládinovi a islámským teroristickým skupinám.

Mátožný ministr obrany se přes noc změnil v rezolutního ministra války. Na traumatizovaný národ zapůsobily Rumsfeldův věk a zkušenosti i jeho sebejistota. Kde však měla tato nová výzva hranice?

"Zaútočili jsme na několik výcvikových táborů a teroristů a způsobili škody několika polním letištím. Údery jsme schopni vést v podstatě 24 hodin denně."

"Jsme přesvědčeni, že terorismus je rakovinou lidstva, a hodláme se mu postavit, ať se vyskytne kdekoli."

To jsou postoje, které tehdy popsal Donald Rumsfeld. Prezident Bush v tom zjevně začal spatřovat své poslání.

Vyhlásil něco jako novodobé křížové tažení a znepokojil mnoho lidí z těch, co se po 11. září semkli na podporu Ameriky. "Tyto státy a jejich spojenci představují osu zla, která ohrožuje světový mír," nechal se slyšet.

Skepse vůči novému impériu

Bushovým silným slovům proneseným v Kongresu dodalo legitimitu vítězství v Afghánistánu, dosažené za pouhých třicet dní. Ale kdo měl přijít na řadu po Afghánistánu? Rumsfeld, sršící sebedůvěrou, která možná hraničíla s fanfarónstvím, se stal symbolem.

"Donald Rumsfeld a jeho lidé mají představu Ameriky, která se nenechá omezovat jinými zeměmi, mezinárodními institucemi nebo alternativními mocenskými centry, která prosazuje jen své vlastní zájmy. A hlavním motivačním faktorem je důvěra ve vojenskou sílu," předkládá Katrina vanden Heuvelová názor levice, poněkud jednoduchý.

Bushova administrativa představuje jako každá vláda názorovou koalici. Někteří, například Rumsfeldův náměstek Paul Wolfowitz, jsou přesvědčeni, že Amerika dokáže už jen díky své síle zajistit mezinárodní pořádek a udržet na uzdě choutky jiných mocností.

Samotný Rumsfeld je mnohem skeptičtější, jak potvrzují slova Michaela Elliotta z časopisu Time: "Rumsfeld se shodne s neoimperialisty v tom, že s Irákem je nezbytně nutné něco udělat. Ale na to, proč je třeba proti Saddámu Husajnovi zasáhnout, mají poněkud odlišný názor."

"Rumsfeld říká 'tím, že odstraním diktátora, který podle mě vyvíjí zbraně hromadného ničení, Americe zajistím větší bezpečnost'. Zatímco imperialisté tvrdí: 'To všechno je pravda, ale my přece můžeme udělat celý svět bezpečnější a vstřícnější k našim zájmům, když v Iráku nebo na Blízkém východě zůstaneme, když pomůžeme s obnovou země a vytvářením demokratických institucí, a když svět předěláme možná ne úplně podle amerického vzoru, ale tak, že s námi bude sdílet hodnoty, které my Američané považujeme za univerzální.' Rumsfeld pro takový projekt nikdy, nikdy neprojevil nadšení," říká Michael Elliott.

Názory na Blízký východ

Souhlasí Rumsfeld se svržením Saddáma Husajna? Ano. Věří v nějaké nové americké impérium? Ne. Dá se tak aspoň soudit z jeho poněkud kontroverzních výroků o Blízkém východě.

"O takzvaných 'okupovaných územích' si myslím asi tolik: byla tam válka, Izrael vyzval sousední země, aby se do ní nemíchaly. Ale když vypukly boje, všechny do ní okamžitě zasáhly a ztratily na úkor Izraele rozsáhlé části svých území, protože Izrael tu válku vyhrál. A Izraelci pak na okupovaných územích vybudovali osady."

"Význam termínu 'okupovaná území' se všelijak zamlžuje. Neokonzervativci a pravice v Izraeli se ho už celá léta snaží vytlačit a nahradit ho termínem 'sporná území'. A to také naznačuje, jaká literatura a jaké diskuse Rumsfelda ovlivňují," všímá si Michael Lind z nadace Nová Amerika.

Člověk své doby

Na tom snad není nic, co by nás mělo znepokojovat. Rumsfeld je prostě přesvědčen, že prezident by neměl plýtvat časem na řešení konfliktu, který podle něj žádné řešení nemá.

Rumsfeldovým skutečným posláním, zřejmě posledním v jeho dlouhé kariéře, je transformovat americkou armádu - dát zapomenout na post-vietnamský syndrom a vybudovat nejmodernější vojenskou sílu pro 21. století, jaká nebude mít ve světě konkurenci.

Afghánistán a nyní Irák představují v tomto Rumsfeldově úsilí první dva prubířské kameny.

"Moment překvapení, lest, úskok, ztřeštěná odvaha, bizarní spojení smělých kousků na zemi a fantastické techniky ve vzduchu - to všechno je Donald Rumsfeld," domnívá se Michal Elliott.

Sečteno a podtrženo - Donald Rumsfeld je jako většina z nás člověkem své doby. Levičáci v něm vidí novodobého imperialistu, ale pravdě blíž jsou asi ti, kdo tvrdí, že má jednodušší a mrazivější vizi: po 11. září vidí Ameriku jako zdráhavého šerifa, který sahá po zbrani, protože to za něj nikdo jiný ve městě neudělá.

"Válka proti Iráku je v mozku Donalda Rumsfelda jakýmsi pilotním projektem pro vytvoření nové geopolitické krajiny," myslí si Katrina vanden Heuvelová.

A Jeffrey Krames dodává: "Kdybych měl volit mezi tím, jestli je Rumsfeld stoupencem multilateralismu nebo unilateralismu, pak bych použil ještě jiný -ismus: řekl bych, že je stoupencem realismu."

"Myslím, že jeho hodnocení světa vychází z tvrdých zkušeností, jak osobních tak národních, a dochází k jednoznačnému závěru, že pro Spojené státy je nezbytné, aby hrály vedoucí roli."