Čtvrtek 18. října 2001

předcházející

Ceny za rány světa

Ladislav Verecký

Nezhojené, krvácející a zhnisané rány světa. Na prstech jedné ruky bys je nespočítal. A pořád se otevírají nové. Za ta nejpůsobivější svědectví o těchto katastrofách vděčíme fotografům přitahovaným lidským utrpením. Bez nich by humanitární pomoc do krajin zkázy netrefila.

Měřeno počtem obětí, jde u nás - ve střední Evropě - spíš jen o drobné oděrky než o rány. Přesto se i tady kolem dá udělat dobrá fotka. Někdy je však utrpení příliš nezjevné, a tu je ho potřeba maličko zviditelnit. Koná se například pohřeb obětí záplav z romské osady na východním Slovensku.

Fotograf cvaká a cvaká, ale ouha: pozůstalí jsou bez jiskry, nedělají expresívní gesta ani obličeje. Zdá se, jako by si v mezidobí od tragedie do pohřbu vyplakali všechny slzy. Tak to ne, vážení, s takovou bych žádné Czech Press Foto nedostal, kroutí hlavou fotograf, přistoupí k truchlícím a vysvětlí jim, co od nich potřebuje. Lomte trochu rukama, rvěte si ty vlasy pořádně....

Obzvlášť v uvedeném případě platí, že líná huba - to je holé neštěstí. Neboť jak si libuje jeden můj kolega - fotoreportér, jehož silnou stránkou cizí slova rozhodně nejsou: "Cikáni - ty jsou fantasticky spontánní. Ty ti udělaj, co chceš."

Jiní fotografové jsou mnohem dobrodružnější. Vyrážejí se zpáteční letenkou, očkovacím průkazem a značnou hotovostí v kapse zvěčňovat lidské neštěstí do zemí třetího světa. Tam už je úlovek téměř zaručený. Někdy se však přesto stane, že je scéna příliš idylická.

Fotograf se prodírá bahnitou cestou, nikde nikdo, a najednou se v protisměru vynoří skupinka příslušníků zmasakrovaného kmene - Hutuů nebo Tutsiů třeba. Smějí se a žertují, protože jsou rádi, že jsou rádi, že se jim podařilo utéci a zachránit si kůži, ne zcela zdravou sice, ale aspoň něco.

I na tuto nepříznivou situaci je náš fotograf připraven. Má totiž na levé dlani nesmazatelným inkoustem napsané dvě věty v domorodém jazyce. Má je tam, kdykoliv a kdekoliv jde do akce. "Nesmějte se!" vyštěkne tu první. Domorodci se vyděsí, brady jim klesnou, hrůza vstoupí do očí, cvak cvak, a je to.

"Kde jsou mrtví?" optá se podruhé. Afričani mu ukážou směr, fotograf jde a jde a konečně dojde k přístřešku, kde leží na rohožích hojnost mrtvých a kolem se rojí zahraniční kolegové. Náš hrdina vstoupí na rohož, překračuje znetvořená, již zavánějící těla, naklání se nad nimi a hledá ten nejotřesnější detailní záběr. Jednou ho při tom vyfotí nekolegiální fotoreportér ze Západu a co čert nechce - za půl roku za ten snímek obdrží jednu z cen soutěže World Press Photo. Otřesné!