Úterý 25. září 2001

předcházející

Vzájemná tolerance a pokora

Miloš Rejchrt

"Nejvíce ze všeho rozděluje lidi náboženství." Tak to napsal v polovině devadesátých let Samuel Huntington. Podle tohoto amerického myslitele jsou kořeny světových kultur a civilizací náboženské.

Charakteristickým znakem každého náboženství je výlučnost, rozdíly mezi nimi jsou neodstranitelné a nevyjednatelné. Postupující globalizace nepřinese smývání rozdílů a otupování hran, ale opak - jednotlivá náboženství, vystavena konkurenci, budou zvýrazňovat své kontury, utvrzovat vlastní identitu, a také na sebe narážet a střetávat se.

"Ve střetu civilizací nakonec zvítězí Mohamed", prorokuje americký myslitel.

Svému proroctví snad nevěří beze zbytku ani sám autor, nicméně nebezpečí smrtícího střetu civilizací si po 11. září připouštíme víc než dřív. Svědčí o tom i gesto George Bushe juniora, který minulý týden zul svou obuv a vstoupil do islámského domu modlitby.Amerika přijala tento počin s pochopením: požárům je přece třeba předcházet, a požár hrozí. Prezident také výslovně připomněl Američanům, že za hrůzy na Manhattanu a v Pentagonu nemůže islám, toto náboženství míru a pokoje.

V sobotu poslala Amerika do televizních obrazovek na celém světě benefiční koncert svých pěveckých hvězd. Na vlastní oči, uši i srdce jsme se mohli přesvědčit, že ve chvílích, kdy se dostávají na povrch ty nejhlubší emoce, Amerika zpívá o lásce a sounáležitosti, a předvádí svou nádhernou etnickou a kulturní pestrost.

Amerika nerozdmychává nenávist, naopak omezuje ji, koncentruje ji do úzkého paprsku akční nenávisti vůči teroristům, ba dokonce raději vůči terorismu, neboť je zřejmě v základu americké civilizace povědomí, že není naše bojování proti tělu a krvi, ale proti duchovním mocnostem, jak praví apoštol.

Sobotním koncertem, projevem prezidenta před Kongresem i jeho pokorným vkročením do mešity Amerika předvedla, oč usiluje a jak by se i v budoucnu chtěla chovat. Co ale nyní a v budoucnu předvede islámský svět? To nikdo neví. I kdybychom přesně věděli, co je v Koránu psáno, moc by nám to nepomohlo.

Pospolitosti stmelené určitou náboženskou vírou dokáží výklad svých textů a zásad změnit velmi hbitě a pro vnějšího pozorovatele nepochopitelně. Činila tak i křesťanská civilizace. Ač evangelium Ježíše Krista ani náznakem nevyzývá k očištění svaté země od pohanů, přesto stačila v roce 1095 jedna ohnivá řeč k shromážděnému davu a Evropa se ve znamení kříže vydala dobývat a loupit.

Jak se v dohledné i nedohledné budoucnosti zachová islámský svět? Vyvrhne ze sebe teroristy jako přestupníky Alláhovy vůle, anebo se po prvních amerických ozbrojených akcích semkne v odporu vůči velkému americkému Satanovi a z teroristů se stanou uctívaní mučedníci svatého boje za svatou věc?Zřejmě ani muslimové nevědí jak na tuto otázku odpovědět, o to méně to můžeme vědět my.

My můžeme pouze trpělivě oživovat kořenový systém naší euroamerické kultury, odmítat nenávist, očišťovat vlastní srdce, vyznávat lásku jako hodnotou nejsvětější a bedlivě hlídat, aby jakékoli užití násilí proti teroristům bylo vždycky potlačení většího zla zlem menším, nikoli křížovou výpravou.