Čtvrtek 20. září 2001

předcházející

Děti a koně

Josef Lédl

Na našem letním táboře jsme letos už podruhé měli koně. Loni jsme urputně přemýšleli, jak jim vyznačit výběh. Vyřešilo se to samo. Koně výběh opustili a začali se toulat po celém táboře a při tom už zůstalo.

Bylo zábavné pozorovat, jak se (většinou městské) děti s tak velkými zvířaty zcela přirozeně sžily, jak je zvaly ke svým hrám, jak se s nimi koupaly v řece, jak i ta nejmenší holčička s vážnou samozřejmostí dokázala vzít to obrovské zvíře za ohlávku a dovést ho do stáje. Ale koně, to není jen ježdění. Je třeba je odsedlat, očistit, nakrmit. Je třeba vykydat hnůj. I tohle všechno probíhalo denně s podivuhodnou rutinou. A já jsem nad tím (už podruhé) žasl.

Třeba je v nás všech pod nánosem městské civilizace skrytý jakýsi přirozený člověk. Ne ten vymyšlený rousseauovský dobrý divoch (biblický příběh o hadovi v ráji podle mne moc dobře vystihuje naši vyčleněnost z přírody), vůbec mi nejde o nějakou antropologii.

Každý z nás se určitě nejednou setkal s podivuhodným zážitkem zvaným déja vu. Jdete po ulici ve městě, kde jste poprvé v životě, možná je to i někde ve vzdálené cizině, zahnete za roh - a je to tady! Tohle přece důvěrné znám! Tady jsem už musel někdy být!

Něco podobného jsem už podruhé zažíval na louce mezi lesem a řekou uprostřed dětí, koní a psů. Ve zcela umělém ad hoc vytvořeném světě z plátěných stanů jsem se cítil doma. A byl to domov jaksi podstatnější a gruntovnější než ony mé dva domovy - venkovský a městský - v nichž trávím většinu roku.

Snad je to tím, co všichni tak či onak podvědomě cítíme, totiž že technická civilizace jakožto projev lidské kultury je jakási ohrádka, která nás odděluje od nebezpečí bytí, chrání nás, ale zároveň nám brání ve výhledu. V naší vesnici a ve vesnicích okolních se o půlnoci vypíná veřejné osvětlení. Tou dobou obvykle sedávám na zápraží a dívám se na nebe. Lampy zhasnou a hvězdy se rozzáří.

Jedno je dnes každému jasné: žijeme v době, kdy něco podstatného končí a zatím pouze tápeme ve snaze nahmatat to, co začíná. Není divu, že se bojíme budoucnosti. Ale dokud si budou rozumět děti s koňmi, máme naději.