Pondělí 23. července

předcházející

Nápisy

Ljuba Václavová

Naučila jsem se číst v době, kdy se náš svět zásadně měnil. S panem učitelem, který nás prvňáky, naučil během šesti měsíců číst a rozumět složitým větám z Karafiátových Broučků, jsme se v březnu 1948 ani nemohli rozloučit - odvezli ho do komunistického koncentračního tábora s nápisem Rovnost (nebo to byla Svornost či Bratrství?)

Texty, které nám pak ve škole dávali číst, byly už z jiného světa - knížky s obrázky ruských školaček v zástěrce, malých partyzánů, Čuků a Geků. Jako děti jsme pozorovaly na ulicích, jak mizejí textem i písmem různorodé firemní tabule a jak je nahrazují ošklivá označení Masna, Narpa, Dřevona.

A před našima očima mizely nápisy a pamětní desky, které připomínaly fakta, nehodící se novému režimu. Místo nich nastoupily obrovské nápisy a různá hesla na podporu stalinské totality. Mnohé z nich byly v ruštině, v našem novém, povinném a jediném cizím vyučovacím jazyce.

Zároveň z veřejných míst mizely nápisy a údaje v jakýchkoli jiných jazycích. V mé vzpomínce zbyla jediná cizojazyčná sdělení - příkazy ve vagónech Československých státních drah. Německy, francouzsky a italsky byli cestující informováni o tom, co se ve vlaku nemá dělat. Samozřejmě, že ty cizojazyčné nápisy nebyly určeny tuzemským pasažérům, ale jiní v té době tudy necestovali. Železná opona byla v padesátých letech těžko prostupná oběma směry.

Nejvíc se mi líbily nápisy v italštině. Cituji, jak jsem si to z té dávné doby zapamatovala a vyslovuji to tak, jak jsem si tehdy představovala, že se to čte - e pericoloso sporgerssi. Což znamenalo, že se nemám nahýbat z okna a sledovat, jak se rozlétávají z komína lokomotivy žlutočervené jiskry.

Ještě lepší byl nápis na záchodě - durantele fermate evientato servirsi ne la statione de la ritirata. Rodiče se divili, proč tak dlouho prodlévám na té nehostinné (i když tehdy vždy čisté) místnosti - nepoužívala jsem záchodu vůbec a samozřejmě už vůbec ne ve stanici, jak mi ten nápis zakazoval, ale snila jsem tam.

Představovala jsem si, jak jedu Pádskou nížinou, jak se blížím k Florencii a jak se setkám s obrovským mramorovým Davidem a budu chodit místy, kde žil Michelangelo. Ve čtvrté třídě jsem totiž četla a silně prožívala příběh Schulzova románu Kámen a bolest. Ve škole jsme měli tehdy za povinnou četbu knihu Mladá garda.

Pak se odvinul můj celý život a přišel čas, kdy pan ministr Dienstbier přeřezal dráty na hranicích a mohlo se najednou ven i dovnitř. Nevím, jak a o čem jsou dnes informováni turisté v našich vlacích, ale v hlavním městě Praze, po jedenácti létech turistického ruchu, je jakýchkoli cizojazyčných informačních a orientačních nápisů minimálně.

Magistrát sice už vyrobil směrovky k památkám, ale s velmi nenápaditými obrázky, na nichž i rodilý Pražan těžko pozná, co vlastně zobrazují, a s nápisy pouze v češtině. Dopravní podnik se vůbec nenamáhá s jakýmkoli cizojazyčným značením ve veřejných dopravních prostředcích a veškeré výluky a změny tras oznamuje jen českým cestujícím.

Za této situace se bloudící cizinec rozjasní, když uvidí důvěrně známý nápis McDonald´s, a už tam pochoduje. Nevím z jakého důvodu nejsme schopni poskytnout cizincům základní informace alespoň v angličtině, ale nakonec se rozdělím o zážitek z trafiky v jedné z hlavních pražských ulic.

Křehká dívenka s báglem na zádech si chtěla koupit lístek na tramvaj a nabídla prodavačce konverzaci v angličtině, pak francouzštině a nakonec v němčině. Dáma za pultem jen vrtěla hlavou a pak řekla hezkou pražštinou: "Ty krávo, když sem chceš jezdit, nauč se česky."