Středa 26. června na 2002 - 14.50 SEČ

Argentinci hladoví

Fronty u bank se změnily ve fronty na příděly jídla

Zpracoval Vít Pohanka

Argentina je jedním z největších světových výrobců potravin a zemědělských produktů, přesto z celé země začínají prosakovat zprávy o lidech, kteří trpí podvýživou. Ekonomové z toho viní ekonomickou krizi, kvůli které zchudly miliony Argentinců.

Koncem loňského roku vyhlásila argentinská vláda největší státní bankrot v dějinách, snížila hodnotu argentinské měny pesa o dvě třetiny a zmrazila miliony bankovních účtů. Nyní po zemi vznikají zvláštní potravinová centra, aby lidé nezačali umírat hlady.

Podvýživa dětí

Skupina dobrovolnic v okrese Pilar, který patří do provincie Buenos Aires, připravuje obrovskou porci jídla z těstovin a konzervovaných broskví. V rohu už je na hromadě asi 6 velkých prázdných plechovek a vedle nich se kupí velké krabice od špaget. Ale to bude jen stěží stačit. Jídlo musí nasytit asi sedmdesát dětí z okolí, které mohou dojít pěšky do domu Rosy.

Potravin je nedostatek

Stejně jako osmdesát procent lidí v této oblasti jsou Rosa Minová a její manžel nezaměstnaní, a tak spolu s dalšími dobrovolníky provozují potravinové centrum pro děti, které by jinak hladověly.

"Jejich rodiče nemají práci, nemají jídlo - pro děti je naše kuchyně jediným místem, kde se mohou najíst. Mají to těžké - rodiny jsou velké se sedmi až deseti dětmi - a jen obtížně shánějí jídlo na každý den," vysvětluje Rosa.

Už dopoledne se první děti usazují na dlouhé lavici. Pouštějí se do porcí jídla na talířích a na některých z nich jsou viditelné známky vážných zdravotních problémů. Téměř všechny jsou vyhladovělé a některé zjevně začínají trpět podvýživou. Rosa si toho všímá:

"Děti tu trpí mnoha infekcemi - vyrážkami na obličeji a strupy - často už skoro zanícenými. Je to hlavně proto, že tahle oblast je v nížině a a často se zaplavuje. Bahno, prach, voda, to všechno podle mě způsobuje tyto problémy."

Zdraví v ohrožení

Argentina bývala kdysi nejbohatší v celé Latinské Americe, bývala její obilnicí. Stále se může chlubit jedním z nejproduktivnějších zemědělství na světě, které by uživilo 300 milionů lidí, což je téměr desateronásobek současné argentinské populace.

Ministr zdravotnictví Ginez Gonzales García připouští, že je to paradox. Krize, která vypukla loni v prosinci, ale udeřila s takovou rychlostí, že ministr nemá po ruce žádné údaje, z nichž by bylo možné vyčíst rozsah současných problémů:

	Samozřejmě, že má naše rodina hlad. Děti pořád žadoní o chleba, ale my žádný nemáme. Dohání mě to k šílenství, když to vidím, ale co můžu dělat. Někdy si říkám, že bych měl jít něco ukrást, ale nemám na to odvahu.
	Adolfo Alcrone

"Celkový zdravotní stav obyvatelstva zatím nebyl zasažen, ale velmi se obávám, že nám hrozí něco podobného jako Rusku. Tam se v průběhu makroekonomické krize zkrátila průměrná délka života o sedm let."

V místech jako okres Pilar se objevují známky, že se ministr García nemýlí. Adolfo Alcrone žije s manželkou, šesti dětmi a svou matkou v dvoupokojové chatrči s hliněnou podlahou stlučené z odpadového dřeva a plechu. Celé dny štípe dříví pro otevřené ohniště na dvorku, na němž vařili, ještě když měli jídlo.

"Samozřejmě, že má naše rodina hlad. Děti pořád žadoní o chleba, ale my žádný nemáme. Dohání mě to k šílenství, když to vidím, ale co můžu dělat. Někdy si říkám, že bych měl jít něco ukrást, ale nemám na to odvahu."

Život ve městech

Možná je ale jedinou šancí jít a loupit. Jako všichni ostatní je i on nezaměstnaný. V tomto kraji ale není žádná naděje na práci a Adolfo tak nevidí východisko ze zoufalé situace.

"Ne, není žádné řešení. Hodně lidí ho vidí v tom, že jdou kvůli jídlu do města a tam hledají noviny a láhve na prodej. To pak musíte prohledávat odpadky, abyste přežili."

Ulice zaplnili žebrající

Mnoho lidí se ale rozhodlo právě pro tohle řešení. Pouliční muzikanti se snaží vydělat pár pesos od lidí nakupujících v Buenos Aires, tisíce jiných se prohrabávají pytly odpadků, které lemují ulice v obchodní čtvrti města.

Někteří z nich jsou staří nádeníci, ale mnoho jiných ne. Joaqín sem přišel z jihu země se svou šestičlennou rodinou.

"Hledáme všechno, co by mohlo být k užitku - papír, plechovky, krabice, jídlo, chléb, oblečení. Pro nás to má nějakou hodnotu - a když ne, může to použít někdo jiný."

V Buenos Aires je však stále méně a méně lidí, kteří jsou ochotni hodit pouličnímu kytaristovi nějakou minci a stále více těch, kdo prohledávají odpadky.

Nikdo ale nedokáže říct, zda nenastane okamžik, kdy všechny odpadky, které lidé vyhazují, jednoduše nebudou stačit, aby udržely při životě ty, kteří z nich žijí.