Středa 10. dubna 2002 - 18.06 SEČ

Zpráva o masakru ve Srebrenici

Sedm let čekaly srebrenické ženy na závěry vyšetřování masakru ve Srebrenici

Zpracovala Jarka Malínská

Dnes zveřejněná zpráva nizozemské vlády konstatuje, že spoluzodpovědnost za nejhorší masakr v poválečné historii, který se odehrál ve Srebrenici v roce 1995, nese nizozemská vláda a Organizace spojených národů.

OSN vyhlásila v době bosenské války Srebrenicu za bezpečnou zónu, v praxi ale pro naplnění těchto slov nic neučinila. Nizozemští vojáci měli v rámci mise OSN obyvatele Srebrenice chrátit před vpádem bosenských Srbů.

O jednom červencovém víkendu v roce 1995 ale do Srebrenice vtrhli bosenskosrbští vojáci a postříleli téměř všechny dospělé muže. Nizozemští vojáci tehdy neuděli nic pro to, aby zabránili vyvraždění více než sedm tisíc srebrenických mužů a chlapců.

Pojmenovaní viníci

"Chci tu zprávu vidět, abych se dozvěděla, zda ti, kdo jsou vinni, mají svědomí. Snažíme určit trestní odpovědnost příslušníků nizozemské jednotky a lidí z ministerstva obrany. Také se snažíme prosadit kompenzace pro ty, kdo přežili, pro manželky a děti zavražděných. Snažíme se, aby byla zveřejněna jména viníků," říká Munira Subačiková, která ztratila manžela i syna.

	Srebrenica
		muslimská enkláva na srbském území
		populace v roce '91 75 % Muslimů 25 % Srbů
		v dubnu 1993 vyhlášena za bezpečnou zónu
	Slib OSN
		v březnu 1993 velitel Morillon uvedl:"Nikdy vás neopustíme"
		600 nizozemských vojáků na základně OSN v Potočari
	Srbský útok
		v dubnu 1995 obklíčili bosensko-srbské jednotky Srebrenicu
		v dubnu 1995 zavražděno přes 7 tisíc Muslimů

Haira Šatiková je další muslimkou, která je dnes v Haagu. Její syn pracoval v srebrenickém rozhlase, jehož vysílání bylo jedinou spojením této odříznuté enklávy s okolním světem.

Naposledy vysílal den před dobytím Srebrenice. Následující den ho potkal stejný osud jako ostatní muže - zavraždili ho. Jeho ostatky nyní spolu s dalšími leží v márnici kdesi v Severní Bosně, a čekají na bolestný proces identifikace na základě analýzy DNA.

"Jsme tady, abychom viděli, že ti, kdo spáchali genocidu, budou veřejně předvedeni před soud. Ale nejenom ti, kdo přímo stříleli, ale i ti, kteří k tomu nechali dojít. Bojujeme za pravdu a spravedlnost. To znamená za to, aby všichni, kdo spáchali zločiny byli postaveni před soud, stejně jako ti, kdo jim v tom pomáhali. Snad jen tak naleznou naše duše klid."

Otřesené Nizozemsko

Nizozemsko se ale nevyrovnává jen s faktem, že jeho vojáci nečinně přihlíželi. Na nizozemskou základnu Potočari bylo převezeno 25 000 srebrenických civilistů, včetně těch, kteří měli být později zabiti. Když do enklávy vstoupili bosenskosrbští vojáci, požadovali, aby tito lidé byli vydáni. Holanďané na tento požadavek přistoupili.

"Kdyby byli ty lidi nechali na základně, jejich životy by zůstaly ušetřeny. Stačilo udělat tak málo. Stačilo jen, nechat je na základně. Nikdo to ale neudělal," říká Hassan Hanovič, který pracoval pro Holanďany jako tlumočník, což mu zachránilo život.

Hassan ztratil při masakru otce a bratry. Říká, že by chtěl, aby dnešní zpráva odhalila důvody rozhodnutí, které vedlo k vyhnání civlistů z nizozemské základny. Rozhodli tak velitelé základny, nebo přišlo rozhodnutí z Haagu? Přišlo od nizozemských vojenských představitelů či snad od členů vlády?

"Myslím, že existuje dostatek důkazů, aby se někteří jednotlivci v Nizozemsku dostali až před soud, aby byli vyslýcháni a nakonec obviněni. Kvůli aktivní roli, kterou nizozemské jednotky sehrály. Kvůli tomu, že nizozemští vojáci přinutili lidi odejít z jejich základny," říká Hassan.

Liberální národ, jakým Nizozemci jsou, je touto událostí značně traumatizován. Země patří k hlavním zastáncům mezinárodního práva i myšlenky mezinárodního soudního dvora. Nelze se dnes postavit tváří v tvář této tradici a zároveň pohřbít zásadní otázky, jež zůstaly nezodpovězeny.