Pondělí 4. ledna 2002 - 12:15 SEČ

Výročí splachovacích záchodů

Do vynálezu splachovacích toalet se využívaly suché mísy

Zpracovala Jarka Malínská

Přesně před 150 léty se zrodil vynález, který znamenal důležitý přelom v hygienickém zázemí lidského společenství. Od 2. února roku 1852 mohli Londýňané ke svému potěšení a pohodlí užívat první splachovací toalety.

Vůbec první veřejné toalety byly postaveny v čísle 95 na Fleet Street v Londýně. Byly vybaveny nablýskanými měděnými trubkami a splachovacím mechanismem - stejně jako dnes.

Historička společenských věd Lucinda Lambtonová vysvětluje, že záchod v moderním slova smyslu byl vynalezen daleko dřív - už v roce 1596.

"Mechanismus splachovacího zařízení vymyslel jediný člověk, Sir John Harrington, kmotřenec královny Alžběty I. Jeho objev ale nevešel ve známost, a vlastně už se o něm nikdy nemluvilo. Přesto to byl záchod v tom smyslu, jak o něm dnes mluvíme - i s nádržkou a plovákem," říká Lucinda Lambtonová.

První veřejné toalety

Veřejné toalety v Covent Garden, dámské a pánské, a navíc bezplatné. Tady za rohem stály první veřejné záchodky pro dámy na světě, které byly otevřené o devět dnů později než ty pro pány. Oba projekty vznikly z popudu Society of Arts tedy Společnosti pro umění, jak říkáme dnes Královské Společnosti pro umění.

Britové mají nejdelší tradici veřejných toalet

"Ve viktoriánské éře byla hygiena obecně na velkém vzestupu. Společnost pro umění se velmi angažovala, pokud jde o celkové pojetí odpadního a kanalizačního systému a čistotu vody. Měla dost práce například s čištěním Temže. Pokud jde o hygienická pravidla a podmínky, nastal zde skutečný pokrok," vysvětluje ředitelem Královské společnosti pro umění Penny Egan.

V té době to vůbec nebylo od věci. Počátkem 19. století byl totiž Londýn nepopsatelně špinavý. Neexistovala kanalizace a tak si nakonec veškeré splašky a odpady našly cestu do řeky Temže, ze které se tak stala špinavá zahnívající stoka, vydávající odporný zápach.

"Královna cholera" - jak se jí mezi lidmi říkalo, si každoročně vybírala svou mnohatisícovou daň.

Boj proti choleře

Přibližně v polovině století ale lidé pomalu začali chápat spojitost mezi špatnou hygienou a touto chorobou. Od roku 1848 začalo platit nařízení, podle kterého musely mít všechny domácnosti své záchody.

Británie měla technologickou výhodu. Společnosti jako Twyford a Doulton začaly ve velkém vyrábět kvalitní keramické klozetové mísy. Britské výrobky získaly světovou prestiž.

Jak konstatuje historička Lucinda Lambtonová, nejen pro svou praktičnost, ale také proto, že jednotlivé keramické dílny produkovaly doslova umělecká díla.

"Byly prostě senzační. Díky nim se měnilo hygienické povědomí lidí, ale i jejich kulturní povědomí. Vypadaly fantasticky." říká Lucinda Lambtonová.

	Byly prostě senzační. Díky nim se měnilo hygienické povědomí lidí ...
	Lucinda Lambtonová, historička

V ruštině byl název toaletní mísy odvozen od obchodního názvu výrobků firmy Twyford - říkalo se jim Unitaz.

"Unitaz! Výborně fungující záchodové mísy od Twyforda. Mimochodem - byly to i jedny z nejkrásnějších - uvnitř vyzdobené královskými modrými granátovými jablky, a zevně zase dubovými snítkami, včetně plasticky znázorněných listů i žaludů," dodává Lucinda Lambtonová.

Oázy bezpečí

Skutečnost, že nakonec v dubnu roku 1852 otevřela Společnost pro umění první veřejné toalety, znamenalo, že Británie v tomto směru držela skutečný světový primát.

	Měly být dvě kategorie splachovacích záchodků. Jednak pisoár, jednak klozet s umývárnou.
	Penny Egan

"O toalety se měli starat dva lidé, jejichž služba byla zahrnuta v poplatku. Měly být dvě kategorie splachovacích záchodů. Jednak pisoár, jednak klozet s úmývárnou. Poplatek činil dvě až tři pence. Společnosti přispívali různí význační členové. Mezi nimi i jakýsi pan Minton , který poskytl 24 kameninových pisoárů a také množství kachlíků. Pan Ridgeway zase poskytl umývadla, která fungovala na principu fontánek," popisuje Penny Egan systém, který původně navrhoval pracovní výbor Královské společnosti pro umění.

Základní poplatek, ovšem bez opláchnutí rukou, činil dvě pence, což tehdy nebylo tak málo. Zaplatit byl ochoten jen málokdo.

V dubnu onoho roku 1852 navštívilo tehdejší veřejné záchodky v Londýně pouze 44 žen a 8 mužů. Experiment se nezdařil - a alespoň na čas se od něj ustoupilo. Ale myšlenka byla na světě a už jen tak nezapadla.

Jedna penny stačí

Další městské veřejné záchodky otevřela o tři roky později Korporace města Londýna, která se rozhodla vybírat už jen rozumnější jednu penci. A provozovatel - jakýsi George Jennings začal budovat své toalety po celé Británii.

Toalety budoucnosti ?

"Tehdy to byly skutečně jakési "oázy bezpečí" - se svými vlastními pravidly, které byly ozdobou pro okolní prostředí, a ne jejich hanbou - jako tomu bývá dnes. A byly na ně také elegantní reklamy - na nichž si pánové v perziánu diskrétně zapínali knoflíky od kalhot. Bez elegance se to prostě neobešlo," říká Lucinda Lambtonová.

Každý zná sitauci, kdy se veřejná toaleta, která se před námi zjeví na ulici, rovná spáse. Tehdy do ní vstupujeme chvatně a s vděčností. V případě nouze nevyšší oceňujeme tento vynález jako největší a nejúžasnější výdobytek naší civilizace. A dát za něj penny, což se mimochodem v Británii stalo okřídleným výrazem, za to skutečně stojí.