Úterý 15. ledna 2002 - 12.24 SEČ

Šance pro rumunské děti z ulice

Opuštěné děti žijí v okolí bukurešťského Severního nádraží

Zpracoval Petr Nosálek

V hlavním městě Rumunska, Bukurešti, žije podle odhadů na ulici až tisíc bezprizorných dětí. Mnohé z nich "bydlí" v podzemí v kanálech a šachtách odpadních a parovodních systémů. Kořeny problému však tkví především v politice bývalého komunistického diktátora Nicolae Ceauceska, který snil o vytvoření Velkého Rumunska se 30 miliony obyvateli, a zakázal proto kontrolu porodnosti.

Tlak mezinárodního společenství i úsilí rumunské vlády o zlepšení podmínek bezprizorných dětí se zatím spíše míjejí účinkem. Jedna dobročinná organizace teď se snaží zlepšit úděl malých bukurešťských bezdomovců pomocí cirkusové terapie.

Šance na nový život

Dětské oddělení bukurešťské nemocnice Viktora Babeše se otřásá smíchem. Dnes tu vystupují členové Cirkusu nadace Paráda a diváky jsou malí pacienti, kteří mají AIDS. Ještě před několika lety žili tihle klauni a žongléři na ulici. Patřili k zanedbaným, opuštěným a zneužívaným dětem. Dobročinná organizace Parada jim pomáhá vzít svůj život znovu do rukou pomocí cirkusové terapie. Třiadvacetiletá Corina je jednou z nich:

"Když se nalíčím, zapomenu na všechny své problémy. Soustředím se na svůj výkon, na to, abych byla dobrá a vyloudila na tvářích lidí úsměvy. Je to takové převtělení."

Většina dětí z ulice čichá ředidla a lepidla

Před osmi lety žila Corina, kterou její matka opustila, na ulici. Život třináctileté dívky byl plný nevýslovně hrůzných zážitků. Ale potom do něj vstoupila Parada. Corina se naučila žonglovat a s cirkusovým ansámblem sjezdila Francii a Itálii. Dnes ji můžete zastihnout v denním stacionáři organizace Parada, kde pomáhá jiným dětem. A když není tam, bude nejspíš v univerzitní knihovně, protože na bukurešťské univerzitě studuje práva.

"Žádná dívka žijící na ulici neunikne znásilnění, ale nechci si to připomínat, jsem z toho pak celá špatná. Když jsem žila v kanálech pod zemí, ani ve snu mě nenapadlo, že jednou budu studovat na univerzitě, nebo že budu tady," říká Corina.

Děti z podzemí

Jako nesplnitelný sen to připadá i těm, kteří dosud žijí na ulici. Když se setmělo a rtuť teploměru klesla pod bod mrazu, šli jsme se podívat, kde si udělalo domov dvanáct z bukurešťských dětí ulice. Poblíž zadního traktu univerzity jsme se zamřížovaným okénkem protáhli dolů. Přidržovali jsme se potrubí a popraskaného zdiva.

Když jsme sestoupili o dva metry níž, narazili jsme na jezírko převalujícího se odpadu. Mezi ním a trubkami parovodu se choulí do pokrývek místní obyvatelé. Někteří se na nečekané návštěvníky zubí, jiní se strnule kývají v omámení způsobeném čicháním lepidel.

Sociální pracovník Emil Šerb a skupina lidí z Parady jim dnes večer přinášejí polévku, léky a naději na budoucnost strávenou mimo ulici. Emil se dětí ptá, co potřebují.

"Chleba, máslo, cukr a čaj," zní jejich odpověď.

Naděje na změnu

Je ale jasné, že toho potřebují mnohem víc. Třináctiletý Valentin si ve dne vydělává zpěvem v městských autobusech. Sem přichází až navečer.

	Je si k dětem budovat vztah a potom zjišťovat, kdo z nich se z toho vůbec dokáže dostat. Musíme totiž uvažovat velmi realisticky, protože zdaleka ne všichni jsou ochotni krok znamenající jejich opětovné začlenění do společnosti.
	Emil Šerb

"Tady je to bezpečnější než v hlavních městských odpadech. Tam jde o život, můžou vás zmlátit a potom zapálit. Tady máme místo, kde se dá spát a kde je teplo."

Vychrtlý Cornel se usmívá. Vypadá mnohem starší než na svých šestnáct let.

"Rád bych života na ulici nechal. Už bych se nemusel starat o to, jestli se dneska najím a co bude zítra."

Podobné návštěvy představují první fázi kontaktu mezi pracovníky Parady a dětmi ulice. Během nich je třeba odhadnout, které z nich jsou ochotny začít nový život. Emil Šerb říká, že to je velice zdlouhavá práce.

"Je třeba to dělat krok za krokem a vybudovat si k nim vztah a potom zjišťovat, kdo z nich se z toho vůbec dokáže dostat. Musíme totiž uvažovat velmi realisticky, protože - co si budeme nalhávat - zdaleka ne všichni jsou ochotni ten krok udělat - krok znamenající jejich opětovné začlenění do společnosti."

Dobročinný klaun

Pro ty, kdo se o něj chtějí pokusit, je středisko organizace Parada otevřeno pět dní v týdnu. Tady se děti můžou zase vrátit k výuce, kterou většina z nich ne vlastní vinou zanedbala. Parada pomáhá i se zajištěním bydlení a zdravotní péče, ale pro obnovení důvěry a komunikaci stále využívá především cirkusového umění.

Paradu založil před šesti lety francouzský klaun Milúd Ukilí. Dnes v ní však učí mladší adepty cirkusovým kouskům bývalé děti ulice. Smyslem všech dovedností od žonglování až po kouzelnické triky není nic jiného, než aby děti znovu zvedly hlavu.

Tím ale práce s nimi nekončí. Dokud se skutečně nezbaví stigmatu ulice, jen těžku najdou cestu zpět. Díky Paradě ale dnes mohou některé z nich, jako je studentka práv Corina, spřádat sny o štěstí.

"Mým největším snem je mít dům, rodinu a děti a být dobrým příkladem pro děti žijící na ulici. Kdysi jsme spolu kradli, žili jsme pohromadě. Chci dokázat své mámě, že nejsem to, co vždycky říkala, že ze mě bude - tedy prostitutka - a že i když jste odkázaní sami na sebe, je možné normálně žít."

Související odkazy:
Child Hope
Street Kids

BBC neodpovídá za obsah stránek, které jí nepatří.