Pátek 22. února 2002 - 12.52 SEČ

Odškodnění obětí gulagů se zpožďuje

Ve 40. a 50. letech byly do sovětských gulagů odvlečeny stovky československých občanů

Připravila Helena Berková

Česká Poslanecká sněmovna 7. února schválila návrh zákona, podle něhož by mohli být občané někdejšího Československa odvlečeni do sovětských táborů, tzv. gulagů. Oběti by měly dostat za každý měsíc internace 12 tisíc korun, jejich pozůstalí polovinu částky. Návrh by měl ještě schválit Senát a podepsat prezident republiky.

O tom, zda se československé oběti gulagů, či spíše jejich blízcí, skutečně odškodnění dočkají, se hovořilo i na konferenci nazvané Osudy československých občanů v bývalém Sovětském svazu, která se konala ve čtvrtek v Praze.

Nejistý osud zákona

Jeden z autorů předlohy o odškodnění občanů bývalého Československa, kteří byli ve čtyřicátých a padesátých letech odvlečeni do sovětských gulagů, lidovecký poslanec Josef Janeček uvedl, že návrh se týká zhruba dvou až tří set lidí, jejich pozůstalých a dětí.

Publicista Vladimír Bystrov, předseda výboru Oni byli první, který se touto problematikou zabývá, návrh zákona uvítal.

	To je dluh, který tu trvá od roku 1992, kdy obdobný zákon byl přijat na Slovensku, tehdy ještě součásti federace, a v České republice jeho česká varianta padla pod stůl s rozpadem Československa.
	Vladimír Bystrov

"To je dluh, který tu trvá od roku 1992, kdy obdobný zákon byl přijat na Slovensku, tehdy ještě součásti federace, a v České republice jeho česká varianta padla pod stůl s rozpadem Československa," uvedl Vladimír Bystrov.

Poslanec Janeček tvrdí, že zákon by mohl platit od dubna nebo května. Bystrov však podotýká, že Senát zřejmě předlohu poslancům vrátí.

"Žádosti o odškodnění mají být podány do 31. prosince 2002. To znamená, že než tento zákon začne platit a než bude vydána prováděcí vyhláška, bude podzim a není v silách úřadů našich, a tím méně ruských, opatřit zainteresovaným lidem v tomto termínu potřebné doklady. Zákon je navíc nejasný. Původně byl míněn jako odškodnění československých občanů, odvlečených v letech 1944 až 1957 do Sovětského svazu nebo sovětských táborů v jiných zemích z území Československé republiky. V této chvíli je to zákon o odškodnění československých občanů, odvlečených do Sovětského svazu nebo do táborů. Není řečeno odkdy dokdy a není řečeno odkud, teoreticky je to celý svět," uvedl Vladimír Bystrov.

Časové vymezení

Čeští historici ovšem mají, alespoň pokud jde o časové vymezení problematiky, jasno. Pracují s materiály z období od roku 1918 do roku 1956, kdy končily poválečné repatriace. Proti tomuto časovému vymezení se ohradil polský velvyslanec v České republice, historik Andrzej Krawczyk.

Po 50 letech se vrátil do Maďarska vězeň Andras Tamas

Zbigniew Gluza z varšavského střediska Karta, které se zabývá persekucemi polských občanů v bývalém Sovětském svazu, je však jiného názoru.

"Žádná z polských státních institucí nebyla připravena, aby se badatelé zabývali obdobím před druhou světovou válkou. Domnívali se, že persekuce té doby se týkaly jen komunistů, že to byly jejich intriky, o něž se demokratické Polsko nemusí zajímat. Konečně i náš velvyslanec tu dnes prohlásil, že se diví tomu časovému rozmezí. Já se nedivím, považuji to za naprosto přirozené, protože jestli byl někdo obětí, jestli přišel o život, tak je úplně jedno, co byl zač. Zájem o perzekuované se podle mne týká dokonce i člověka, který byl nejprve katem a pak se stal sám obětí. Myslím, že i takový člověk by měl být evidován jako oběť."

Složitý přístup do archívů

Historikové se potýkají s řadou problémů. Jedním z nich je přístup k ruským archivním materiálům. Situaci ztěžuje i fakt, že Česká republika dosud nepodepsala s Ruskem příslušnou archivní smlouvu.

Dalším úskalím bývá věrohodnost archivních materiálů, jež je třeba v rámci mezinárodní spolupráce porovnávat.

Ti, o nichž podobné archivní záznamy referují, byli nejednou doslova odchyceni a odvezeni neznámo kam, jak podotýká publicista Bystrov.

	Pan Šeftr se vrátil v roce 1992, a protože před svým odjezdem jeho manželka čekala dítě, tak po čtyřiceti sedmi letech poznal konečně svého syna, kterého nikdy na vlastní oči neviděl.
	Mečislav Borák

"Prostě přišel někdo se vzkazem: Máte přijít tam a tam, třeba ke komandantovi pomoct překládat nebo potřebuje poradit. A ten člověk se už nevrátil, to byl nejstandardnější případ. Pak byly případy takové jednotlivé, kdy někoho přinášeli zrovna z Terezína na nosítkách, nemocného tyfem z koncentračního tábora v Terezíně, a tak ho přesadili z jedné sanitky do druhé, z československé do sovětské, a odvezli ho, zase zmizel beze stopy."

A návraty? O jednom se zmiňuje historik Mečislav Borák ze Slezského zemského muzea v Opavě.

"Pan Šeftr se vrátil v roce 1992, a protože před svým odjezdem jeho manželka čekala dítě, tak po čtyřiceti sedmi letech poznal konečně svého syna, kterého nikdy na vlastní oči neviděl."

Dluh perzekuovaným

Docent Borák tvrdí, že výzkumný projekt ministerstva zahraničních věcí, v jehož rámci odborníci zjišťují formy a rozsah persekuce československých občanů z území dnešní České republiky v bývalém Sovětském svazu, je teprve na počátku. Přesto je jeho muzeum jednou z institucí, na niž se mohou obrátit občané, hledající informace o svých příbuzných.

	Našli jsme příbuzné, kteří zmizeli někde v Rusku nebo na území bývalého Sovětského svazu, už několika desítkám rodin.
	Mečislav Borák

"Děláme to běžně a našli jsme příbuzné, kteří zmizeli někde v Rusku nebo na území bývalého Sovětského svazu, už několika desítkám rodin. Takže nezaručuji výsledek, ale pokusíme se o to."

Přestože někteří historikové poukazují na nevděk malého časového odstupu od těchto událostí, je zřejmé, že v zemích střední Evropy existuje vůle osudy obětí gulagů mapovat a dobrat se jejich jmen.

Je to, jak podotkl předseda České besedy ve Lvově Evžen Topinka, nekonečné téma, ale je to také způsob, jak těmto mnohdy neznámým lidem vzdát poctu.